úterý 24. února 2015

MAGDA VÁŇOVÁ - ZAPOMEŇ NA MINULOST - RECENZE

Jméno spisovatelky, novinářky a překladatelky z bulharštiny, Magdy Váňové, určitě není především čtenářkám neznámé. Nebylo ani mně, ale její knihu jsem nyní držela v ruce poprvé.
Jako vypravěčka mne Magda Váňová knihou Zapomeň na minulost určitě nezklamala. Příběh lékaře, který má za sebou v necelých padesáti tři manželství a k oltáři doprovází syna z toho prvního, aby se oženil s jeho třetí ženou, se rozjíždí velmi svižně. Už sama bizarní situace, v které se doktor Josef Prokop nachází, samozřejmě láká k pokračování v četbě... Kdo by nechtěl vědět, jak se komukoli může něco podobného přihodit? Příběh po celou dobu neztrácí rytmus, nemá hluchá místa, o kterých by se dalo říct, že plní jen funkci výplně.
Zklamáním pro mě nebyly ani tři Josefovy ženy. Vilma, švadlena, která nepobrala mnoho vzdělání ani přirozené inteligence, ale o svoje místo na slunci se umí porvat... i když její metody jsou často všelijaké a s otázkami jako pravda nebo morálka si hlavu neláme. Instinktivně se snaží přežít, jak nejlépe to jde a účel prostě světí prostředky. A ona sama se tím vlastně ani netají. Je ženou, s kterou Josef prožívá sedmdesátá léta, jejichž bizarnosti tvoří pozadí příběhu této dvojice...
Vilmu střídá Polka Jolana, která má tatínka diplomata a od mala je zvyklá, že vždycky dostane to, co chce. Chce být úspěšná, chce se mít dobře, chce být obklopená lidmi, kteří ji obdivují. Pokud to všechno má, neřeší, že je to spíš zásluha jejího otce než jí samotné. Jolanin a Josefův příběh se už odehrává v letech osmdesátých a nepřežije společenské proměny konce této dekády.
A na scénu přichází Kristýna, o dvacet let mladší než Josef. Kamarádka a na chvíli „holka“ jeho syna Heřmana... Od první chvíle, ale okouzlená tehdy ještě ženatým Josefem. Brzy se z ní stane třetí paní Prokopová, ovšem jen do chvíle, kdy osudová nehoda donutí Josefa přehodnotit celý jeho dosavadní život a vlastně „vrátit“ Kristýnu do Heřmanovy náruče...
Všechny tři ženské postavy mě bavily, užívala jsem si jejich rozdílné pojetí lásky, jejich odlišný přístup k životu, výběr „zbraní“, které jim podle jejich mínění měly pomoci přežít ve světě, který je často cokoli, jen ne přátelský.
O hlavním hrdinovi se v anotaci píše, „že hlavní hrdina gynekolog Josef Prokop je ve svých citech k partnerkám zdrženlivý a do jisté míry i sobecký, ale jsou to jen mimikry skrývající noblesní ostýchavost“. Osobně souhlasím s použitím slova sobecký, v mnoha situacích v průběhu příběhu tuhle vlastnost určitě vystopovat jde. Marně jsem ale pátrala po noblesní ostýchavosti. Upřímně – Josef mi byl od začátku protivný tím, jak na svých prvních dvou ženách dokázal vidět a vnímat jen negativa. A řádně tu předcházející probrat s nastávající. Vidět chyby na všech okolo, na jejich přístupu k životu, ale současně se nijak nebránit tomu, co onen přístup k životu přináší... Stejně jako neschvalovat bratrance kariéristu, ale současně jeho služeb jako právníka kdykoli využít... Trochu sympatií si alespoň v mém případě Josef získal až v samém závěru knihy, kdy alespoň jednou jednal hned a ne po letitém noblesním čekání... V každém případě hlavními hrdinkami pro mě byla trojice již zmiňovaných žen...
Ovšem i přes antipatie, které jsem pociťovala k Josefovi – co na něm ty ženské jenom všechny viděly J ? – jsem si knížku přečetla s chutí. Nebude patřit mezi knihy, ke kterým se budu vracet, ale kdo po ní sáhne, určitě si užije příběh a najde si své oblíbence (klidně na rozdíl ode mne i Josefa) i ty, kdo mu až tak sympatičtí nebudou. Navíc je kniha psaná velmi hezkým jazykem, což je určitě příjemný bonus pro každého, kdo má rád pestrou a neotřelou češtinu.
Knihu můžete koupit v KNIHCENTRUM.cz
Moje hodnocení: ★★★

Zdroj fotografie: KNIHCENTRUM.cz


Recenze psaná pro KNIHCENTRUM.cz

pátek 20. února 2015

VELKÉ ŽENY HISTORIE (A SOUČASNOSTI): NIKDY OBĚŤ


Docela dlouho jsem o ní neslyšela, i když občas jsem si na ni vzpomněla. S železnou pravidelností tehdy, když jsem četla v novinách nebo viděla v televizi zprávu o tom, že další dítě se stalo obětí teroristického útoku. Od roku 1991, konkrétně od 17. října je pro mě právě ona symbolem všech těchto dětí. Ne snad, že bych až do tohoto dne o žádném jiném podobném případu neslyšela, ale k tomuto útoku došlo velmi krátce po mém příjezdu do Španělska – bylo to poprvé, kdy slovo terorismus najednou neznamenalo cosi, co se děje někde jinde, ale něco, co se děje velmi blízko mne a může zasáhnout do života mých blízkých nebo do mého vlastního. Před pár dny se mi do rukou dostal jeden ze španělských časopisů (takový příjemný, lehký bulvár J ), kde se psalo, že ona dotyčná čeká své druhé dítě. Upřímně mě to potěšilo a přivedlo na myšlenku seznámit s jejím osudem další.
Irene Villa González. Ani ne třináctiletá obyčejná holka, která se 17. října 1991 chystala v Madridu jako každý den do školy. Jako každé ráno nasedla spolu se svojí matkou, zaměstnankyní Generálního policejního ředitelství, do auta. Ani jedna z nich samozřejmě nemohla tušit, že do auta instalovala ETA (Euskadi Ta Askatasuna – Baskicko a svoboda) bombu, která krátce po nastartování vybuchla. Cílem teroristů ale nebyla Irene ani její matka, ale přítel Ireniny matky, jeden z policejních inspektorů z policejního obvodu Las Cármenes...
Ten samý den ETA zavraždila velitele pozemních sil Francisca Caballara a vážně zranila velitele pěchoty Rafaela Villalobose. Všechny tři atentáty vyvolaly obrovský odpor po celém Španělsku. Největší ale samozřejmě ten, při kterém byly zraněny Irene Villa a její matka. Irene přišla o obě nohy a tři prsty na ruce, její maminka o nohu a ruku.
Že od samého začátku dokázala proti terorismu vystupovat Irenina matka bylo celkem pochopitelné, mne osobně ale od prvního rozhovoru ještě v nemocnici fascinovala síla a odvaha děvčete o sedm let mladšího než jsem tehdy byla já. Její schopnost přesně formulovat, co si o dění okolo sebe myslí a současně odhodlání nenechat se v sebemenší míře omezit tím, co se jí stalo. A navíc ze sebe nenechat udělat jen dojemný symbol libovolně vláčený tiskem a televizí. Nebýt nikdy oběť...
Kromě toho, že vystudovala žurnalistiku a psychologii, vždycky aktivně vystupovala proti terorismu jako takovému a konkrétně proti jakémukoli vyjednávání s teroristy z ETA, které prosazoval předseda vlády José Luis Rodriguez Zapatero. O svých zkušenostech napsala velice zajímavou knihu „Saber que se puede“, která by si určitě zasloužila i překlad do češtiny. V současnosti píše pro nejrůznější časopisy a moderuje televizní pořady, za svoji práci pro televizi 13tv získala v roce 2012 ocenění Antena de Oro.
Aby toho nebylo málo, věnuje se i lyžování a v roce 2013 se stala španělskou šampiónkou ve slalomu.
To všechno přes počáteční pochmurné prognózy, jestli vůbec přežije, pak jestli vůbec bude chodit... Chodí dávno, dávno pracuje v oborech, které ji baví a poměrně nedlouho má i vlastní spokojenou rodinu.
Vím, že podobné příběhy nejsou bohužel v dnešním světě ojedinělé. Ale jak jsem psala v úvodu, tenhle k tomuto mám jakési zvláštní osobní pouto. Ukázal mi, jak blízko může být to, co se zdá tak daleko. Ukázal mi i to jiné Španělsko, o kterém jsem do té doby jen slýchala ve zprávách. A v neposlední řadě mi ukázal, že to, co má člověk mnohdy za nepřekonatelnou překážku na své cestě je ve skutečnosti jen zanedbatelná větvička, kterou stačí odsunout...

Zdroj fotografie: asesormets052.blogspot.com

čtvrtek 19. února 2015

JOHN FOWLES - FRANCOUZOVA MILENKA - RECENZE


John Fowles se narodil v roce 1926 a je jedním z čelních představitelů anglické postmoderní literatury. Že jeho postavení v literárním světě bude výjimečné, potvrdil už jeho první román Sběratel. Poprvé se zde objevil autor, který dokázal čtenáře vtáhnout do díla takovou silou, že se stávali doslova jeho součástí.
John Fowles samozřejmě není neznámý ani u nás, většina jeho děl byla přeložena do češtiny. Francouzovu milenku navíc zcela jistě mnozí viděli ve filmové adaptaci s Meryl Streepovou a Jeremy Ironsem v hlavních rolích (režie: Karel Reisz, Velká Británie 1981). Jen pro zajímavost – Karel Reisz byl režisér českého původu, narodil se roku 1926 a ve Velké Británii žil od svých třinácti let.
Zdroj fotografie: knihazlin.cz

Děj románu se odehrává po roce 1867, tedy v době, kdy už viktoriánská éra má své zlaté vrcholné časy za sebou. Přesto se ale hlavní hrdina, Charles Smithson, jako vyznavač moderních názorů staví mimo všechny hlavní proudy, které vládnou vysoké anglické společnosti, do které patří.
Všem odvážným názorům navzdory – Charles například souhlasí s Darwinovou teorií evoluce – se zdá, že život tohoto mladého, asi tak třicetiletého muže je vlastně stejně tak přesně a neměnně nalinkovaný jako životy mnoha jeho souputníků. Má se oženit s bohatou dědičkou Ernestinou a jednou řídit nákupní impérium jejího otce. Jenže Charles shledává Ernestinina otce i ji samotnou nudnými... A čím blíže poznává tajemnou Sarah Woodruffovou, tím je s vizí své budoucnosti nespokojenější... a nespokojenost a okouzlení Sarah ho vedou ke kroku, který se rovná společenskému znemožnění se... zruší ohlášené zasnoubení s Ernestinou...
Příběh sám o sobě je zajímavý a poutavý, ale osobně mne asi ještě víc zaujala forma vyprávění. Forma, kdy John Fowles chvílemi vypráví s časovým odstupem mnoha desetiletí, kdy sám autor vstupuje do příběhu dokonce jako jedna z postava (jedná se o úsek velmi krátký, ale rozhodně jde o velmi zajímavý vypravěčský přístup.
Pro čtenáře může být alespoň zpočátku lehce matoucí přeskakování v časových rovinách, ale myslím, že jde o něco, na co si lze rychle zvyknout. Stejně rušivě mohou v první chvíli působit autorovy komentáře k chování postav. Když si na ně ale čtenář zvykne, ocení je jako velmi ozvláštňující vypravěčský prvek. A v neposlední řadě – kromě již zmiňovaného vykreslení postav – jsem ocenila i zachycení doby, toho, co se dělo nejen na povrchu, ale i pod povrchem společnosti, kterou dnes označujeme slovem viktoriánská.
Kniha vyjde v nakladatelství Kniha Zlín.
Moje hodnocení: ★★★★★


Zdroj fotografie: knihazlin.cz

pondělí 16. února 2015

JITKA SVĚTNIČKOVÁ - RUBÍNY Z PEKLA - RECENZE

Až překvapivě často se setkávám s názorem, že knihy pro teenagery jsou „něco míň“ než „velká literatura“ pro dospělé. Upřímně s tímto názorem nesouhlasím. Stejně jako v každé jiné literární oblasti i zde se samozřejmě najdou díla, u kterých člověk jen těžko hledá důvody, proč se kdokoli rozhodl je vydat. Stejně jako v každé jiné literární oblasti i zde se samozřejmě najdou díla, která se stávají literárními stálicemi a mnozí si v nich rádi zalistují i tehdy, kdy už dávno teenagery nejsou – prostě proto, že i tak jim mají co říct. Za všechny např. Iva Hercíková a jejích Pět holek na krku nebo Karin Michaelisová a Bibi (je jich samozřejmě mnohem a mnohem víc, jak v českých literárních vodách, tak v cizině. Literatura pro mládež je navíc jakýmsi pomyslným mostem k té pro dospělé – a čím více kvalitních knih v této oblasti, tím pravděpodobněji mladí čtenáři onen most přejdou a zůstanou čtení věrní i v dospělosti.
Díky internetovému knihkupectví KNIHCENTRUM se mi dostala do rukou recenzní kniha RUBÍNY Z PEKLA (vydalo nakladatelství E-knihy jedou) od autorky Jitky Světničkové, autorky, která se věnuje poezii a v posledních letech také próze. Próze, která má jednoho společného jmenovatele – tajemno.
Tajemno dýchne na čtenáře Rubíny z pekla hned od prvních stránek a autorka ho velmi dobře dávkuje až do samotného konce. Tak aniž by prozradila víc, než je potřeba a současně nechala čtenáři drobné stopy a náznaky, aby mohl sám spřádat své vlastní teorie, co se za vším tajemným a nebezpečným děním skrývá.
Hlavními hrdinkami knížky jsou dvě sedmnáctileté kamarádky. Eliška Vernerová, která před rokem za tragických okolností ztratila maminku a Lída, která má sice rodiče oba, ale nejlépe si rozumí se svojí babičkou, která na ni má dostatek času. Nejprve se zdá, že největší starostí obou děvčat budou první lásky, ale netrvá dlouho a Lída zjistí, že v domě její babičky se dějí podivné věci. Když chce od babičky vysvětlení, dostane se jí jen vyhýbavých odpovědí... a tak přijde na řadu pátrání na vlastní pěst. A překvapivá zjištění kdo a proč má s tajemnými událostmi co společného... Obzvlášť když kořeny všeho zla, které okolo nich začíná žít svým vlastním životem, jsou daleko v minulosti...
Nemám ráda příběhy, kde nadpřirozené síly fungují jen proto, aby fungovaly. V Rubínech z pekla má ale všechno svoji nepopiratelnou logiku a čtenář se ochotně nechá vtáhnout do děje... a je zvědavý, co bude dál. Knížka navíc potěší i hezkou češtinou (kromě několika drobností, jako je lehké nadužívání některých slov nebo slovních spojení, ty ale jdou spíš na vrub redaktora/redaktorky, který by měl autorce pomoci tyto drobnosti eliminovat).
Nevím, jestli Rubíny z pekla budou součástí knihovniček teenagerů ještě po desetiletích, v tuto chvíli je to ale rozhodně knížka, která za přečtení stojí. I proto, že nestaví jen a jen na tajemnu, ale také na dobře vykreslených charakterech jednotlivých hrdinů.  A ke čtení ji doporučuji o to radši, že nejde o knížku překladovou, ale „místní“ J.

Moje hodnocení: ★★★★


Zdroj fotografie: KNIHCENTRUM.cz

úterý 10. února 2015

ANTTI TUOMAINEN - MOJE TEMNÉ SRDCE - RECENZE


Už před nějakou dobou jsem od A. Tuomainena četla Léčitele. Knihu, která byla současně detektivkou, sci-fi i psychologickým románem. Ač nepatřím k těm, kdo by sci-fi vyhledávali často a pravidelně, v Tuomainenově případě jsem se od knihy nemohla odtrhnout.
Na Moje temné srdce jsem se tedy velmi těšila a... nebyla jsem ani v nejmenším zklamaná. Příběh třicátníka Aleksiho Kiviho, který hledá pravdu o zmizení své matky a tím také pravdu o celé své minulosti, připomíná matrjošku... Tak jako se v jedné panence skrývá další, v Tomainenově knize se ve chvíli, kdy už se zdá, že je příběh jasný a u konce, vynoří jeho další pokračování, překvapivé zjištění, které zvrátí dosavadní vývoj, další úhel pohledu na situace, které se zdály jasné, srozumitelné a přehledné.
Aleksi Kivi přichází do venkovského domu známého finského podnikatele Saarinena, protože je přesvědčený, že právě zde se ukrývá klíč k tajemství, které i po dvaceti letech představuje náhlé a nevysvětlitelné zmizení jeho matky. Opouští Helsinki, které až dosud byly jediným místem, kde kdy žil. Opouští i učitelku Miu. Navzdory tomu, že se mu zdálo, že právě s ní by možná mohl najít tolik kýžený klid. Ani jí se ale nedokáže svěřit s tím, po čem pátrá a proč, za čím se vlastně žene. Jediným důvěrníkem v jeho životě tak stále zůstává stárnoucí policista Ketomaa, který kdysi vedl případ Aleksiho matky.
Na venkově se seznamuje se Saarinenovou dcerou Amandou, zvláštní ženou, která ho současně přitahuje, ale u níž má přesto pocit, že právě před ní by měl své soukromí pečlivě chránit.
Když už se zdá, že odhalil všechno, co odhalit potřeboval, přijde poslední zvrat, který obrátí Aleksiho život doslova vzhůru nohama. A po něm další přemet, aby čtenář zjistil to, co ví často ze své vlastní zkušenosti... ne všichni, kdo se zdají být oběťmi jimi jsou a ne všichni, kdo se zdají být viníky jimi jsou beze zbytku...
Kniha má svého hlavního hrdinu, ale kromě ostatních postav je mu skvělým partnerem – díky barvitým a plastickým Tomainenovým popisům – i sama finská příroda, jejíž nálady a proměny provázejí všechny očekávané i nečekané změny a zvraty v Aleksiho životě. Ne každý má pasáže s popisy krajiny, počasí či věcí rád, ale v Mém temném srdci jsou stejně živou součástí příběhu jako sama zápletka.
Kniha vychází v nakladatelství Kniha Zlín.

Moje hodnocení: ★★★★

Zdroj fotografie: knihazlin.cz