úterý 16. září 2014

MERCEDES

Ne, žádný jsem si nekoupila ani nedostala. Což mi nevadí, protože bych stejně radši Lamborghini ;-). Přišlo by mi ale docela hezké, kdyby po mně nějaký krásný automobil někdo pojmenoval. Třeba i vlastní tatínek J. Tak, jako se to stalo Mercedes Adriene Manuele Ramoně Jellinek.
Dáma s dlouhým, cizokrajným jménem a příjmením, které nějaké ty české předky prostě nezapře, se narodila 16. září 1889 ve Vídni. V rodině bohatého podnikatele Emila Jellineka. Zámožný pan Jellinek prý po své dceři rád pojmenovával kdeco. Ovšem pojmenovat po ženě, dceři či milence třeba vilu nebylo v oněch časech nic originálního. Ostatně kdo někdy nenarazil na vilu Kláru či Amálku...
Jenže pan Jellinek nejspíš originální být chtěl, a tak když pro dceru objednal u společnosti Daimler-Benze AG nový vůz... nový model vozu... nový model dostal jméno Mercedes 35 hp... Znělo to dobře... a značka byla na světě...
Pokud jde o Mercedes Jellinek samotnou, možná tohle byl jeden z nejhezčích okamžiků v jejím životě. Manželství s baronem von Schlosserem skončilo finančním krachem a koncem první světové války Mercedes žebrala na ulicích o jídlo pro děti. Ty i manžela nakonec opustila. Opět kvůli baronovi. Tentokrát von Weiglovi. Finančně si ale moc nepolepšila, protože sochař von Weigel měl sice titul barona, ale jinak skoro nic. Možná s ním byla šťastná, možná ne, nějak se tím nikdy nikdo moc nezaobíral... do historie vstoupila jako ta, díky které se automobil Mercedes jmenuje právě Mercedes. Zemřela v 39 letech na rakovinu kostí.
Pohřbená je ve Vídni, v rodinné hrobce spolu se svým dědečkem, vrchním rabínem Vídně, Adolfem Jellinekem... mimochodem velmi zajímavým člověkem, který bývá považován za největšího židovského kazatele devatenáctého století... Ale o tom snad zase někdy příště.

Zdroj fotografie: neatorama.com


neděle 14. září 2014

NĚCO JE ŠPATNĚ

O životě deviantního vraha Romana K.
Mrazivý rozhovor Eliščiny babičky s vrahovou družkou.
Chudinka se statečně bránila! Detaily smrti Elišky jsou jen pro silné nátury.
Den po smrti Elišky: Hádka o peníze.
Komplikované vztahy: Kdo je kdo v rodině Elišky?
To je on! Exkluzivní foto vraha Elišky.
Psycholožka o matce zavražděné Elišky.
Co policie ještě tají lidem o detailech vraždy?

Tohle jsou jenom některé z titulků, které na mě na internetu vyskákaly v posledních dnech. Tedy v dnech těsně po násilné smrti malého devítiletého děvčátka. Určitě zdaleka nemám přehled o všech článcích, které se na internetu objevily. Ani o těch, které září na pultech trafik a na stojanech v supermarketech, přehled nemám. Pouhou představu. I ta mi stačí.
Zemřela malá holčička a já nemám chuť tady rozebírat co, kdo, jak a proč píše. Ale na dvě otázky bych jednou ráda slyšela odpověď:
1)                Co mají komu podobné články - a téměř telenovela vytvořená online z jednoho zmařeného života – přinést (tedy kromě zisku pro vydavatele)?
2)                             Co by se stalo, kdyby nebyla v těchto případech vyslyšena poptávka (opět tedy kromě toho, že by vydavatelé vydělávali dál jen na skandálech nejrůznějších VIP-ek, které s tím ale často a rády souhlasí)?

Myslím, že na obě otázky jde odpovědět jedním slovem NIC. A je-li jediným cílem zvýšit zisk a ukojit chorobnou zvědavost některých lidí, pak... je něco hodně špatně...

Zdroj fotografie: tiskar.net

sobota 13. září 2014

BÁSNÍK SYMBOLISMU

MRTVÉ MLÁDÍ

Na starém pianě, v kovových strunách spících,
jak v rozvlnění harf jsem slyšel rytmů spád,
jenž slznou rosou tónů mdlých a žalujících
se vešel na strun jemně vibrující drát.

V mé duši myšlenka jak těžká vůně vstala
a píseň, v mládí svém již slýchával jsem pět,
do tváří dýchla mi a za ruku mě jala
a ztichlých do zahrad mě vedla zašlých let.

Hrou třpytných konstelací se nebes krása stkvěla,
do času ztichlých vod z ní kapal hvězdný čar,
kde v rakvi skleněné, jak světlic mrtvá těla,
mé mládí leželo v rubáši zhaslých jar.

Pel zrůžovělých snů mu vzkvetl v líci ovál
a slz mých tvrdý skvost mu spjal se v diadém
na svěžích údů jas, jež balzamoval
jsem čistých vzpomínek svých vonným pokladem.

A teplo mrtvých vnad, jež kynulo mi svěží
pod růžovým závojem, jejž dnů mých úsvit tkal,
žár dlouhých pohledů, jež zhaslé v duši leží,
a mrtvé polibky, jichž nežehl mě pal;
krev hroznů zahořklá, z níž nadšení jsem nesál,
a oheň objetí myšlenkou vychladlý,
déšť květů odvátých, jenž jednou v klín mi klesal,
však tknutím ruky mé umíral uvadlý.



 Zdroj fotografie: cojeco.cz

OTOKAR BŘEZINA (13.9.1868 – 25.3.1929)


U básníků nikdy necítím potřebu výročí jejich narození či úmrtí připomínat zmínkami o jejich životě. Mám pocit, že jejich básně je samy připomenou nejlépe. Pokud by ale někdo měl zájem se o životě Otokara Březiny dozvědět víc, pak může ZDE či ZDE.

pátek 12. září 2014

STŘEDOVĚKÉ MÓDNÍ STAROSTI

Dneska jsem se díky paní Vignerové z Příběhu módy ponořila trochu hlouběji do tajů oblékání a účesů v 15. století. Z dob, v kterých se odehrává Meč pánů z Velhartic (který tedy teprve vyjde), jsem se v další knížce o století posunula, takže se pozměnila i dobová móda.

Jedna z mých hrdinek bude chodit takhle nějak učesaná. Ještě jsem se nerozhodla, jestli zdobnou síťku nebo raději vínek zdobený perlami nebo drahými kameny. V každém případě jí vyberu něco pěkného J. Teď jenom pro samé hledání těch nej účesů také nezapomínat psát... A to ještě zbývá vybrat šaty...




Zdroj obou fotografií: krea.wz.cz

čtvrtek 11. září 2014

DOČASNÉ ZMATKY

Všem se omlouvám za dočasné zmatky, ale blog prochází úpravami. Po víkendu bude už - alespoň doufám - hotová jeho definitivní podoba a snad se bude líbit. Takže díky za trpělivost,
Jindřiška

VLAK SVOBODY

Je pár minut po třetí hodině odpolední, jedenáctého září, a vlak číslo 3717 zastavuje u strážního domku poblíž německé vesnice Wildenau. Nebylo by na tom vůbec nic divného, kdyby vlak nepatřil Československým státním drahám, nepsal se rok 1951 a trasa vlaku nebyla pouze z Chebu do Aše.
Vlak, kterému od té chvíle většina lidí neřekne jinak než „vlak svobody“, před malou chvilkou projel zhruba sedmdesátikilometrovou rychlostí Aší, přerazil hraniční závoru a ani ne půl kilometru od hranic u již zmiňovaného strážního domku číslo třicet.
Ve vlaku bylo 110 lidí, ale zdaleka ne všichni tušili, že nasedli do soupravy, která má skončit v Německu a nabídnout jim tak možnost opustit komunistické Československo. Celou akci zorganizovali strojvedoucí Jaroslav Konvalinka, výpravčí Karel Truxa  a doktor Jaroslav Švec. Ve vlaku jeli i jejich nejbližší. Aby se i s nimi dostali do Německa, museli všechno zorganizovat do nejmenšího detailu  - ruční brzdy ve vlaku nesměly fungovat, výhybka na ašském nádraží musela být postavena směrem na Německo, uzavřít potrubí k ovládání brzd, postarat se, aby se nic nedozvěděl topič Kolabza, který by celou akci nikdy nepodpořil...
Ve Wildenau už vlak očekávali dva česky mluvící muži, američtí vojáci a němečtí financové. Zhruba po hodinovém čekání u Wildenau dostal „Vlak svobody“ povolení jet dál. Do stanice Selb-Plösberg, ta se stala jeho konečnou stanicí.
Cestující ve vlaku si mohli vybrat, jestli chtějí zůstat nebo se vrátit domů. Část cestujících tvořili studenti z Chebu. Dalšími byli pacienti z Františkových Lázní. Ze 110 cestujících se jich do Československa vrátilo 77. Někteří možná později i litovali, že se spontánně nerozhodli zůstat, protože pro komunistický režim na nich už napořád ulpěl stín těch „kteří byli ve stejném vlaku se zrádci“... podstupovali nekonečné výslechy, stále dokola museli vysvětlovat, že skutečně o ničem nevěděli... Nejinak na tom byli i příbuzní těch, kteří se rozhodli zůstat „venku“, pro mnohé z nich útěk rodinných příslušníků znamenal nejen výslechy, ale i vazbu a vězení...

„Vlak svobody“ vzbudil velkou pozornost po celém světě. Pro západní země se stali hrdiny, pro komunistickou vládu v Československu dalším z důvodů, proč ještě neprodyšněji uzavřít hranice, proč na nepoužívaných hraničních přechodech vytrhat koleje, aby nedošlo k dalším podobným událostem... Akce to byla jistě odvážná a riskantní, ale stejné připomenutí jako její organizátoři si zaslouží i ti z jejich rodin, kteří zůstali v Československu, přípravy akce mnohdy různými způsoby kryli a později nesli následky v podobě pronásledování komunistickou mocí...

Zdroj fotografie: horydoly.cz, vlak svobody ve stanici Selb