středa 1. října 2014

ŠPANĚLSKÉ KNIŽNÍ ÚLOVKY

Když někam jedu, vždycky odtamtud přivezu knihy. Čím víc... tím lépe J. Tentokrát došlo na knihy ze Španělska. Mít větší kufr, přivezla bych jich rozhodně víc (i když ceny knih ve Španělsku jsou takové, že mě překvapuje, že ještě někoho překvapuje, že Španělé nakupují knihy méně než dřív...).
Spokojená jsem i takhle. Ana María Matute je jistota. Z jejího posledního – a bohužel nedokončeného románu – jsem zatím přečetla jen pár stran, ale už teď jsem okouzlená... příběhem, jazykem, myšlenkou, prostě vším.
Isabel San Sebastián je pro mne velká neznámá. Kritiky má ale výtečné, tak jsem na její ságu La mujer del diplomático (Diplomatova žena) mapující několik desetiletí života jedné ženy v různých zemích hodně zvědavá.
Dějiny španělského malířství a sochařství 1. poloviny 20. století jsem si koupila po návštěva Museo Centro del Arte Reina Sofía, kde jsem zjistila, že o některých jménech chci prostě vědět víc.
Zbývající tři knihy jsou pro děti. Dvě jsou pro moje dvě zpěvačky – španělské a mexické národní písničky -, ta třetí pro syna, který raději výtvarno... a všichni tři si zase jednou počtou španělsky...

Až já přečtu vše, recenze tentokrát vyjdou na blogu na stránce „Pro ty, kdo čtou rádi v cizích jazycích“, ale třeba oba romány jednou najdeme i v českém překladu v našich knihkupectvích J.




čtvrtek 25. září 2014

NA CO SLYŠÍME ?

Každý třetí týden v září se slaví Mezinárodní den neslyšících. Upřímně řečeno, moc jsem o něm neslyšela. Což není pokus o slovní hříčku, ale pouhé konstatování. Přestože akce s tímto dnem spojené se konají – jen namátkou 20.9.2014 proběhl Mezinárodní den neslyšících v Praze na pěší zóně na Andělu, v Brně proběhly oslavy dokonce už 18.9., ale celý další týden se mohl kdokoli zajít podívat například na otevřené lekce znakového jazyka...
Několikrát jsme se na podobných akcích vyskytli a vesměs nabídly mnoho zajímavých úhlů pohledu na život lidí s postižením, umožnily nám dospělým i dětem uvědomit si, jak některé, pro nás zcela běžné situace, mohou být pro druhého dost tvrdým oříškem k rozlousknutí. Nikdy jsme nelitovali, že jsme se k podobné akci nachomýtli.
A skutečně obvykle nachomýtli, protože pokud člověk nesleduje stránky příslušných asociací, nezná někoho, kdo informaci má a podělí se o ni, rozhodně o ni nezakopne na každém kroku v tisku, v rozhlase nebo v televizi...

Škoda. Dnešní televize jsou plné nejrůznějších talk show, v kterých se objeví kde kdo – od politiků po hvězdičky, o kterých týden po odvysílání pořadu nebude nikdo vědět... Možná by se v týdnech, kdy se akce jako Mezinárodní den neslyšících konají, mohli objevovat i lidé, kteří je organizují a zaštiťují... nejde o nic nerealizovatelného, možná jen o trochu snahy nejít vždycky tou nejlehčí cestičkou, kterou je zvaní notoricky známých tváří... Nebo už umíme poslouchat jen stou variaci na jeden a ten samý rozhovor s jednou a tou samou herečkou a na nic jiného už neslyšíme...?

Zdroj fotografie: cotojest.org

pondělí 22. září 2014

HLAVNĚ NEPLÁNOVAT

Už bych to měla dávno vědět. Jakmile budu mít krásně naplánováno, kdy má kde a kdo být, kolik stránek musím denně napsat, abych ve finiši nepropadala panice... někde se něco zadrhne a je po dokonalé organizaci... Může to být cokoli - od těhotenství přes "někdo musí konečně sehnat někoho na opravu pračky" po obyčejnou rýmu...
Tentokrát jsme začali zánětem nosohltanu u nejstarší dcery a s podezřením na mononukleózu u prostředního. Takže místo intenzivních hodin psaní prokládaných skvěle naplánováným převážením všech tří kousků na kroužku, ke kamarádům nebo do knihovny pro děsně nutnou knihu... nastalo rozdávání čajíčků, prášků na teplotu, ježdění na infekční na penicilinové injekce (zítra tedy snad poslední a definitivní serologické výsledky, i když všichni máme dávno jasno, že to mononukleóza je), vaření diety ( přemlouvání k pozření uvařeného).
A když už vypadají lépe oba marodi, samozřejmě jsem nějakou tu virózu chytla i já. Samozřejmě se projevila ve chvíli, kdy jsem upravovala španělský překlad, který prostě musel být hotový a odeslaný dneska (ano, také jsem se poučila, že příště si vlastní text přeložím sama, zabere mi to méně času než opravovat cosi, co se původnímu příběhu ani nepodobá). Když ho nepošlu, jsou další pracovní schůzky naplánované na příští týden v Madridu, jaksi bezpředmětné... O tom, že naplánovaná denní dávka normostran se poněkud vymkla kontrole, ani nemluvím...

Teď se tedy prudce léčím a už po nevímkolikáté si slibuji, že už nikdy nebudu nic přesně plánovat. Něco mi ale našeptává, že stejně budu... a nejspíš to zase poslouží jako dobrý základ k čiročiré improvizaci J

           Zátiší s poznámkami...

...a tady už čistý text...

středa 17. září 2014

JE TŘEBA VÍCE ZPĚVÁKŮ!

Někdy se může zdát, že zpěváků je všude dost, leckdy až příliš, ale někdy je opak pravdou. V tomto školním roce pěvecké posily potřebují sbory v ZUŠ Ratibořická (pobočka Černý Most). Takže máte-li pěti a víceleté dítě, které rádo zpívá, máte i možnost, kde by se mohlo realizovat. A protože s výše jmenovanou ZUŠ a jejími profesory a profesorkami mám jen ty nejlepší zkušenosti, dávám sem zmínku o volných místech velmi ráda.


Zdroj fotografie: zus-hp.cz

úterý 16. září 2014

MERCEDES

Ne, žádný jsem si nekoupila ani nedostala. Což mi nevadí, protože bych stejně radši Lamborghini ;-). Přišlo by mi ale docela hezké, kdyby po mně nějaký krásný automobil někdo pojmenoval. Třeba i vlastní tatínek J. Tak, jako se to stalo Mercedes Adriene Manuele Ramoně Jellinek.
Dáma s dlouhým, cizokrajným jménem a příjmením, které nějaké ty české předky prostě nezapře, se narodila 16. září 1889 ve Vídni. V rodině bohatého podnikatele Emila Jellineka. Zámožný pan Jellinek prý po své dceři rád pojmenovával kdeco. Ovšem pojmenovat po ženě, dceři či milence třeba vilu nebylo v oněch časech nic originálního. Ostatně kdo někdy nenarazil na vilu Kláru či Amálku...
Jenže pan Jellinek nejspíš originální být chtěl, a tak když pro dceru objednal u společnosti Daimler-Benze AG nový vůz... nový model vozu... nový model dostal jméno Mercedes 35 hp... Znělo to dobře... a značka byla na světě...
Pokud jde o Mercedes Jellinek samotnou, možná tohle byl jeden z nejhezčích okamžiků v jejím životě. Manželství s baronem von Schlosserem skončilo finančním krachem a koncem první světové války Mercedes žebrala na ulicích o jídlo pro děti. Ty i manžela nakonec opustila. Opět kvůli baronovi. Tentokrát von Weiglovi. Finančně si ale moc nepolepšila, protože sochař von Weigel měl sice titul barona, ale jinak skoro nic. Možná s ním byla šťastná, možná ne, nějak se tím nikdy nikdo moc nezaobíral... do historie vstoupila jako ta, díky které se automobil Mercedes jmenuje právě Mercedes. Zemřela v 39 letech na rakovinu kostí.
Pohřbená je ve Vídni, v rodinné hrobce spolu se svým dědečkem, vrchním rabínem Vídně, Adolfem Jellinekem... mimochodem velmi zajímavým člověkem, který bývá považován za největšího židovského kazatele devatenáctého století... Ale o tom snad zase někdy příště.

Zdroj fotografie: neatorama.com