úterý 22. července 2014

ROBERT HARRIS - INDEX HRŮZY (RECENZE)

Už před poměrně dlouhou dobou jsem redigovala překlad knížky, která se celá odehrávala ve světě burzovních makléřů a pochopení děje skutečně stálo na pochopení průběhu finančních transakcích... kniha nebyla špatná, ale dala mi zabrat, ekonom nejsem, burzu nijak nesleduji, takže redakce byla spíš dřina než potěšení. Dlouhou dobu jsem se pak knihám s podobnou tématikou vyhýbala... jako redaktorka i jako čtenářka.
Když se mi nyní naskytla možnost přečíst si a napsat recenzi ke knize Index hrůzy od Roberta Harrise moc jsem neváhala... podobné prostředí, i když tentokrát ne přímo burza sama, ale hedžový fond, jeho spravování a algoritmy vyvinuté k tomu, aby klienti fondu vydělávali víc a víc a víc... To všechno zabalené do lákavé formy psychothrilleru. Po dlouhé době... proč ne?
Začátek knihy člověka rychle pohltí. Doktor Alexander Hoffmann, excentrický fyzik, který dříve pracoval ve výzkumném středisku CERN (ano, v tom, kterým se v Andělech a démonech proháněl i Robert Langdon), aby se později vrhl na vytváření algoritmů generujících peníze a ještě více peněz, dostane od neznámého dárce první vydání knihy Charlese Darwina „Výraz emocí u člověka a zvířat“.
Hoffmann netuší, kdo a proč mu knihu poslal, má ale pocit, že neznámý dárce chce, aby se obzvlášť soustředil na jednu konkrétní emoci... na strach... Zvláštní, protože s faktorem strachu pracuje a počítá i Hoffmannův nejnovější algoritmus... Ještě té samé noci vnikne do Hoffmannova domu neznámý vetřelec, překoná bez problémů veškerá bezpečnostní opatření a fyzik i jeho žena jen zázrakem uniknou smrti...
Vše se postupně zamotává, čím dál tím víc se zdá, že všechno podivné, co se okolo Hoffmanna děje, je jeho vlastní práce. Navíc se zdánlivě splaší i nový systém. Ohrožuje zabezpečení, které je pro všechny hedžové fondy zcela zásadní, protože omezuje rizika... přesto ale firma vydělává stále víc a víc peněz a navíc zcela závratnou rychlostí...
Čím víc ale děj postupuje, tím víc se rozpíjí a rozkližuje, ze zpočátku působivého psychothrilleru se postupně stává nijak novátorský thriller s obehranými situacemi (např. dřívější utajované psychické problémy hlavního hrdiny) s prvky sci-fi (cosi kdesi dál funguje a zůstává tak pootevřená možnost, že by jednou možná přece jen mohlo dojít ke všem těm dramatickým situacím spojeným se světovými burzami, které jsou v knize naznačeny, ale nedospějí až do možných kritických stádií).
To samé, co se stane s dějem, se přihodí i postavám. Najednou nepřekvapují. Vědec je přesně tak excentrický, jak se očekává. Bohatý finančník má peníze rád přesně v oné odhadnutelné míře. Policista naopak nemá bohaté lidi příliš v lásce. A vědcova manželka sice miluje svého podivínského muže, ale současně postrádá život, kdy nebyli tak bohatí, ale snad si bývali bližší... Říkat více by už ale znamenalo začít prozrazovat to, co na knize přece jen může překvapit.
Zatímco u knihy, kterou jsem kdysi redigovala, mne příval ekonomických termínů a procesů spíš odrazoval, tady mne naopak exkurze do světa vysokých financí, do světa obchodování s akciemi, zaujala. Nejspíš proto, že tou autor čtenáře nezahltí, ale naopak s ním čtenáře poměrně jednoduchým a přehledným způsobem seznámí. A nejen s jeho fungováním, ale i s jeho riziky a záludnostmi, které by se v krajním případě mohly obrátit i proti společnosti jako takové.
Index hrůzy nepatří mezi knihy, které by mě osobně nadchly, ale nepochybuji, že svoje čtenáře a příznivce si najde. Jako oddechové čtení na prázdniny či dovolenou se ostatně docela dobře hodí, obzvlášť pokud čtenář neočekává víc než mu bude nabídnuto.

Knihu Index hrůzy vydalo nakladatelství Kniha Zlín.

Zdroj fotografie: knihazlin.cz

čtvrtek 17. července 2014

NELSON DEMILLE - NOČNÍ PÁD (RECENZE)

Spisovatel Nelson Richard DeMille se mezi mými recenzemi neobjevuje poprvé. Prvně jsem o něm psala zde a již tehdy šlo o recenzi pozitivní. DeMille mne nezklamal ani tentokrát v detektivním thrilleru Noční pád.
Hlavním hrdinou je opět John Corey. Posunuli jsme se ale v čase a John už nepracuje jako detektiv u mordparty, ale u Protiteroristické operační skupiny. Je léto roku 2001, teroristé o sobě rozhodně dávají vědět (i když přímo na území USA zatím nijak zásadně), každý druhý by tedy předpokládal, že nové Johnovo působiště mu bude jeho oblíbený adrenalin přinášet v míře více než vysoké.
John Corey má ale názor naprosto opačný. Kromě jediného případu, který ho sice stál několik dalších kulek v těle, ale nakonec se rozpliznul a žádné zatýkání se nekonalo, většinu času prověřuje týpky, z kterých se nakonec vyklubou nevinní taxikáři nebo prodavači, jejichž největší chybou je, že angličtina není jejich silnou stránkou. John se u POS nudí a jak je známo, kdo si nehraje zlobí...
Kromě života pracovního se ale změnil i Johnův život osobní. Zatímco v Ostrovu Antrax si lízal rány po rozchodu s první ženou, v Nočním pádu už má manželku novou. Přitažlivou agentku Kate, s kterou se seznámil právě při řešení případu na ostrově Antrax (přesněji Plum Island J ). Kate před pěti lety vyšetřovala pád letadla TWA, které se zřítilo u pobřeží Long Islandu ve státě New York. Jenže Kate pochybuje o oficiálním závěru vyšetřování a pochybuje natolik, že se se svými pochybnostmi svěří Johnovi... A kolečka nového dobrodružství se pomalu roztáčejí...
Nelson DeMille vychází v této knize ze skutečnosti. 17. července 1996 se skutečně zřítil let 800 společnosti TWA a zahynulo přes 200 pasažérů i celá posádka. Oficiální zpráva pád přisuzovala mechanické závadě, ale vyrojila se spousta pochybností a nejrůznějších teorií, mezi kterými samozřejmě nechyběla možnost teroristického útoku.
DeMille si prostudoval svědecké výpovědi, nashromážděné důkazy, informoval se o průběhu vyšetřování, stejně jako si vyslechl odpůrce oficiálních teorií. Na základě toho vytvořil vlastní příběh o tom, co se tehdy mohlo stát. A není to vize nijak veselá...
Stejně jako v první knize, kterou jsem recenzovala, i v této se John Corey staví velmi skepticky ke státním strukturám, rozhodně nepatří mezi ty knižní a televizní agenty, kteří by hodlali vypustit pro vlast duši, aniž by si nejdřív položili otázku, jestli je to skutečně nutné a v některých případech, jestli to není přímo nesprávné... Opět se tak stává noční můrou těch, kdo když nevědí, nejsou si jisti nebo mají nepříjemný pocit, že by mohli odhalit něco nemilého... zvolí variantu zametání pod koberec...
Celá kniha má příjemný spád (a John Corey k mé radosti maličko ubral na vtipkování a drsné vtípky rozsévá nikoli v každé, ale v každé druhé větě) a konec je přesně v duchu DeMillových rozuzlení. Žádná hollywoodská selanka v paprscích zapadajícího slunce. Často nechává svého hrdinu stát před vyhlídkou, že jeho kariérní vyhlídky do budoucna nemohou být horší, případně naznačí, že tajemství kdesi dál žije a může kdykoli znovu vyplout na povrch... drží prostě diváka dál v napětí a v očekávání, co přinese další román. Noční pád není výjimkou a za přečtení určitě stojí, ve svém žánru určitě patří k tomu lepšímu na přehlceném trhu. Knihu vydalo nakladatelství Kniha Zlín.

Zdroj fotografie: knihazlin.cz


úterý 15. července 2014

BARBARA DEMICK - NENÍ CO ZÁVIDĚT: OBYČEJNÉ ŽIVOTY V SEVERNÍ KOREJI (RECENZE)

            Autorka knihy „Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji“, Barbara Demick, pracovala dlouhou dobu jako zpravodajka deníku Los Angeles Time. Zajímala se vždy především o situaci v KLDR, v Korejské republice i v Číně. KLDR navštívila několikrát, přesto ale bylo prakticky nemožné, aby vedla rozhovory přímo s obyvateli „komunistického ráje“. Nejen proto, že státní aparát se pečlivě snaží držet cizince (tisk a případné turisty) daleko od pravdivého obrazu své země, ale také – nebo snad především – proto, že Korejci měli všeobecně obrovský strach z problémů a trestů za porušení zákazu stýkat se s cizinci.
            Tématika severokorejského režimu, toho, jak se vůbec v zemi zakořenil, jak dokázal izolovat obyvatelstvo od prakticky veškerého světového dění i to, jaké jsou pravděpodobné prognózy dalšího vývoje v zemi, ji ale zaujala natolik, že se rozhodla vést rozhovory s těmi, kterým se KLDR podařilo opustit a postupně tak sestavit co možná nejpodrobnější obraz života v zemi, o které se informace už po desetiletí získávají jen velmi těžko.
            Většina emigrantů pochází z provincie Severní Hamgjong, odkud většina z nich uprchla přes řeku Tuman do Číny a odtud nejrůznějšími cestami do Jižní Koreje. Zpovídaní Severokorejci představují průřez tamní společností. Jsou zde zastoupeni ti, kdo se po válce vrátili i s rodinami z Japonska, protože věřili, že najdou spravedlivější, lepší režim. Voják, zavlečený do KLDR z jihu během korejské války. Rodina přesvědčených komunistů, kteří se již do Kim Ir-senova režimu narodili a dýchali by pro něj. Děti, které vyrostly na ulicích a nezemřely hlady jen proto, že dokázaly ukrást trochu jídla rychleji než někdo druhý...
Když se čtenář do knihy ponoří, nejprve ho doslova fascinuje způsob, jakým Kim Ir-sen dokázal společnost sjednotit v obdivu k jeho osobě a současně propastně rozdělit vytvořením třídního, v podstatě kastovního systému, kde měl každý své přesně dané místo a mnohý by udělal cokoli, aby se nedostal do nižší třídy, než v které se díky svému původu nacházel... Původ mohlo poškodit cokoli – nadmíra majetku, špatné místo narození (takže ti, kdo idealisticky dorazili z Japonska, rovnou spadli mezi ty, kterým zase tak moc důvěřovat nejde...), náboženské smýšlení (jediný bůh byl Kim Ir-sen)... důvodů bylo mnoho a podle Kimovy propracované teorie se krev čistila teprve po třetí generace, šance postoupit zdola nahoru byly tedy skutečně mizivé... sešup dolů dovedl (a dovede) být naopak velmi rychlý...
Původně jakž takž fungující hospodářství (samozřejmě podporované SSSR, ČSSR, Polskem, NDR a dalšími ze socialistického bloku, kteří podporovat mohli) ale začíná postupně kolabovat. Poslední ranou je rozpad socialistického bloku a s ním i konec podpory a bratrských cen... Pomalu se dostáváme do let devadesátých. Do země bez elektřiny, ale především do země hladomoru, do země, kde se k obědu podává kukuřice mletá s trávou a kůrou ze stromů, to všechno zalité vařící vodou a vydávané za polévku. Do země, kde na ulicích umírají hlady děti i dospělí. Do země, kde hlad nakonec probudí k životu fungování a principy černého trhu. To vše už po smrti Kim Ir-sena, který měl to štěstí, že zemřel dřív než zhasla poslední žárovka a vyprázdnila se poslední miska, a on tak mohl zůstat „věčným idolem“, protože v jeho dobách přece jídlo bylo...
Jeden příběh je vyhrocenější než druhý. Hladomor, věčné sledování tajnou policií, nejrůznějšími „domovními důvěrníky“, mladými lidmi z mládežnických organizací, kteří přispívali svou troškou k upevňování režimu... Za jednu z nejsmutnějších věcí v celé knize, i když není na první pohled ani tak dramatická ani tak tragická jako ty výše jmenované, považuji to, co ztráta víry přinesla těm, kteří se narodili do již komunistické Koreje, nikdy neměli možnost doslechnout se cokoli z venku a už vůbec ne vycestovat, protože nepatřili mezi hrstku privilegovaných...
Přesto přišla chvíle zlomu, kdy na neomylnost vůdce a systému prostě věřit přestali. Bylo jim okolo padesáti a celý jejich život se najednou rozpadl. Tomu, v čem žili, najednou nevěřili, čehokoli nového se báli... Přesto mnozí z nich sebrali odvahu a odešli, což se v tomhle věku dělá hůř než ve dvaceti nebo třiceti... Někteří se s životem venku srovnali hůř, někteří lépe, ale ve všech bez rozdílu zůstal pocit křivdy za ukradených padesát let, které jim nikdo a nic nevrátí...

Celá knížka končí zajímavou analýzou situace, kdy je již u moci Kim Ir-senův vnuk Čong-un. Do mladého muže, který vystudoval ve Švýcarsku a mluví několika světovými jazyky, vkládali Korejci velké naděje (obzvlášť po zklamání, které pro ně představoval jejich otec, kterému se v rámci možností podařil snad ještě větší „skok zpět“ než jeho Kim Ir-senovi). Zatím ale přináší spíš další a další zklamání. Přesto se jeho režim stále drží (i za cenu drobných ústupků, které ovšem vesměs znamenají zlepšení pro vlivné vrstvy a armádu, ale v žádném případě pro běžné obyvatele KLDR) a ani největší znalci poměrů v této podivné zemi si netroufají říct, kdy zkolabuje definitivně... ani to, co přesně tento kolaps přinese...

Knihu vydalo nakladatelství Kniha Zlín

Zdroj fotografie: knihazlin.cz


Zdroj fotografie: Kim Ir-sen, wikipedia.org

Zdroj fotografie: Kim Čong-il, wikipedia.org

Zdroj fotografie: Kim Čong-un, novinky.cz

úterý 1. července 2014

FRÁŇA ŠRÁMEK (19.1.1877 - 1.7.1952)

Někoho připomínám životopisem, jiného ukázkou z jeho díla. Fráňa Šrámek patří k těm druhým...



SPLAV

Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.

Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.

V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín...

Chtěl bych tě potkati v lukách. šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas...

Sbírka: Splav (1916)


RAPORT

Na levém křídle a poslední
já budu stát,
a tušit nebude, oč prosit chci,
žádný kamarád -
a paty k sobě, špičky od sebe,
pro tebe, sne můj divný, pro tebe
já budu meldovat.

Hlásím, pane hejtmane,
že se mi zdál sen,
vojna byla a já ležel
v poli zastřelen;
a zrovna u mne váš kůň taky pad,
nám přáno bylo spolu umírat,
to z boží vůle jen.

To k ránu bylo as, neb měsíc zrud,
a váš kůň hlavu zdvih,
a zvláštní věc měl jako já
prostřelený břich,
a v jeho očích takový styd žal,
kdos divil se v nich, kdos se ptal
a ruce lomil v nich.

Že louky voní kol a jetely
a kvete řeřicha -
a on… kůň… což byl vinen čím?
má díru do břicha,
že na něm seděl kdos, už nesedí
a oči vědět chtí, však nevědí
a v hrdle vysychá…

Oh, v hrdle vysychá… A chtěl by ržát…
že neví, neví proč?:
sluníčko zlaté, což neměl on tě rád -
ty už ho nechceš… proč?
proč necinkne už nikdy podkova,
proč nebe v krvi, nohy z olova -
hó, toč se, světe, toč…

Hlásím, pane hejtmane,
že byl to strašný sen,
ty oči zvířete, ty křičely
a z důlků lezly ven,
křičely na mne, jestli já to vím,
proč ležíme tu s břichem děravým -
co měl jsem říci jen…?

Hlásím, pane hejtmane,
a já to musím říc:
tož, člověk rád jde, člověk musí jít,
když pán chce, smrti vstříc -
však koní šetřte, prosím tisíckrát,
to dobytče se strašně umí ptát,
proč nesmí žíti víc…

Sbírka: Modrý a rudý (1906)

Zdroj fotografie: czetnica.org

AddThis