úterý 14. července 2015

SAMA NESAMA


I když jsem sama doma, vlastně nikdy sama nejsem. Je tu hned několik spolupracovníků. V domě i v prostorách venkovních. A je nebezpečné na chvíli někam odložit vyprané prádlo a jít pro žehličku – odpočívat se přece musí J. Ale i přes rychlost záboru strategických míst je to společnost milá J









neděle 21. června 2015

CO BY BYLO BEZ NÁS BLBÝCH?

V posledních dnech jsem hledala pár informací, které se týkají čivav. Před více než dvěma měsíci jsme naší labradorce - smutnící po ztracené kočičí kamarádce – koupili mini kamaráda (kámoš její velikosti už opravdu v úvahu nepřicházel).
Při hledání informace o tom, s kterými kšírami pro čivavu mají lidé dobré zkušenosti, jsem narazila na diskuzi, kde se probíralo, jestli čivavu s PP nebo bez PP. Že chovatelé budou pro PP a ti, jejichž fena se spustila s ne-PP čivaváke nebo s jorkšírákem nebo špicem budou zastávat názor, že je to jedno, jsem tak nějak počítala.
Překvapil mě ale docela hojně podpořený názor, že může být někdo tak blbý a nevšimnout si, že čivava bez PP má některé rysy, které neodpovídají standardu případně, že přímo vykazuje rysy sousedovic maltézáka. A ještě ke všemu ti blbí dál mluví o svém pejskovi jako o čivavě (i když má delší nohy nebo spadlé ucho), standard neřeší  a ještě jim přijde ten chudáček neestetický pěkný...
Docela bych bývala čekala větší kritiku těch, kdo na férovku neřeknou – je to kříženec toho a toho a tvrdí, že čivava jen bez PP, protože byla poslední v řadě. Na tuhle kritiku se nedostalo, blbí byli jen ti špatně nakupující neznalci...
Osobně se mi někam ztratila teorie, že mnozí i vidí a vědí, ale pejsek se jim líbí, o výstavy nestojí (to by hledali ty s PP předpokládám) a tak prostě koupí tu svoji „čivavu“, i když moc dobře vědí... Ano, taky vím, že náš Rambo nikdy nebude čivava okolo kila živé váhy, vím, že by mohl být v kohoutku klidně o centimetr nižší, protože bude na hraně nebo těsně nad... ALE má skvělou povahu, je krásný a nádherně mu začíná růst prapor na ocásku a uších i límec okolo krku, miluje naši labradorku, naše děti i nás...
Ano, patřím mezi blbé, protože i když jsem viděla, koupila jsem. A jen se tak ptám, jaké označení je tedy správně pro prodejce „čistých“ čivav bez PP, které čisté nejsou a co by s těmito pejsky bylo, kdybychom my blbí neexistovali...



Zdroj fotografie: autorka blogu

středa 10. června 2015

10. ČERVNA 1942

Na dnešek vychází sedmdesáté třetí výročí vypálení Lidic a k vyvraždění většiny jejich obyvatel.
Štáb, který vyhlazovací akci velel se skládal z:
Štáb tvořili:
    SS-Hauptsturmführer Walter Jacobi (velitel vedoucí úřadovny SD v Praze)
    SS-Hauptsturmführer Harald Wiesmann (velitel kladenské služebny gestapa)
 SS-Standartenführer Dr. Hans-Ulrich Geschke (velitel pražského gestapa Staatspolizeileitstelle)
    SS-Obersturmführer Max Rostock (velitel SD v Kladně)
    SS-Untersturmführer Thomas Thomsen (zástupce Wiesmanna)
    Major der Schutzpolizei August Marwedel (velitel kladenské Schupo)
Ÿ SS-Obersturmbannführer Wilhelm Leimer (velitel protiparašutistického oddělení)
            Stejně jako jména obětí by neměla být zapomínána ani jména těch, kdo se na jejich povraždění podíleli. Samozřejmě včetně jména K. H. Franka, který na vyhlazení Lidic osobně dohlížel.
Na místě bylo povražděno sto sedmdesát tři mužů, nejmladšímu popravenému bylo čtrnáct let. Z lidických dětí byly tři vybrány okamžitě k převýchově, sedm jich bylo předáno do německého sirotčince v Praze.
Dalších osmdesát osm bylo odvezeno do Lodže, kde sedm dodatečně vybrali k převýchově. Osmdesát dva jich bylo ve vyhlazovacím táboře Kulmhof usmrceno výfukovými plyny ve speciálně upraveném autě. Proč osmdesát dva a ne osmdesát jedna? Protože do Kulmhofu bylo na smrt dodatečně posláno jedno ze tří dětí, které bylo původně vybráno k převýchově… Nevyhovovalo…
Sto osmdesát čtyři lidických žen bylo posláno do koncentračního tábora Ravensbrück. Třiapadesát  jich nepřežilo.
Dalších dvacet šest lidí z Lidic bylo popraveno na střelnici v Praze, v Kobylisích – sedm žen, sedmnáct mužů a dva chlapci (protože se teprve později zjistilo, že už překročili hranici patnácti let…)

Čísla v těchto případech mluví silněji než slova…


Zdroj fotografie: wikipedia.org  Památník Marie Uchytilové osmdesáti osmi povražděným dětem - také silnější než slova...

úterý 9. června 2015

OSMDESÁT JEDNA NENÍ ŽÁDNÝ VĚK :-)


Před osmdesáti jedna lety poprvé na filmovém plátně, dnes poprvé u mně na blogu. KAČER DONALD J


Zdroj fotografie: bbc.co.uk

pondělí 8. června 2015

JO NESBØ – KREV NA SNĚHU - RECENZE

Po dlouhé řadě příběhů s Harry Holem v hlavní roli jsem byla na neholeovskou knihu od Joa Nesbøa víc než zvědavá. Zatímco jsem četla – knížka není dlouhá, ale z různých důvodů mi tentokrát čtení zabralo času poněkud více – už se mi dostávaly do rukou první recenze od dalších blogerů. Vesměs nadšené a chválou hýřící.
Pokud jde o mne, knihu Krev na sněhu jsem si přečetla s chutí, nenudila jsem se, ale rozhodně ve mně nezanechala pocit, že jsem právě přečetla něco zcela výjimečného. Ostatně postava zabijáka, nájemného vraha, který současně vzbuzuje i lidské sympatie, ničím novým v literatuře (a ani ve filmu) není. Stejně jako postavy zlodějů či podvodníků, kterým čtenář (divák) drží palce místo toho, aby si přál jejich zatčení.
Hlavní hrdina knihy, Olav Johansen, je právě oním zabijákem s lidskou tváří. Svoji „práci“ dělá víceméně proto, že se k ničemu jinému nehodí... i když my, čtenáři, záhy pochopíme, že má i jiné kvality. Například cit, který chová k prostitutce, vlastně bývalé prostitutce, Marii. Nebo zájem o přírodu či lásku ke knihám, k příběhům, k jejich čtení i vymýšlení. Jeho zdánlivě jednoduchý život se zkomplikuje ve chvíli, kdy dostane novou zakázku – zabít nevěrnou ženu svého šéfa. Ať udělá cokoli, bude už napořád tím, kdo ví příliš a tím také – dříve či později – cílem k odstranění...
Ve chvíli, kdy Olav udělá důležité rozhodnutí... pro mne kniha ztratila na napínavosti a stala se do značné míry předvídatelnou. Ne snad až do té míry, že bych přesně uhodla konec, ale celkem mě zklamalo, že jsem se dostala poměrně blízko. I u krátké detektivky (a je jedno, jestli se odehrává v Oslu sedmdesátých let minulého století nebo v Oslu století jedenadvacátého) očekávám, že nebude ve většině směrů předvídatelná.
Nesbø je samozřejmě stále skvělý vypravěč, ale i tady maličko předvídatelný, svůj styl prostě nezapře a je úplně jedno, jestli vypráví ve třetí nebo v první osobě. Čtenář – nebo tedy v tomto případě já – už předem očekává jistou dávku faktografických údajů, emotivní popisy Osla, tu správnou dávku „divnosti“ u hlavního hrdiny a vlastně u většiny figur, které se stránkami knihy mihnou.
Když jsem knihu poprvé brala do ruky, vůbec jsem se nebála, co bude bez Harryho. Těšila jsem se na to. Čekala jsem ale ještě jinačího Nesbøa než toho, který se v Krvi na sněhu předvedl. Vůbec to ale neznamená, že po pokračování Krve na sněhu nesáhnu. Naopak – a budu ještě zvědavější, jestli se z další knihy vyloupne Nesbø ještě odlišnější.
Vydalo: nakladatelství Kniha Zlín

Hodnocení: ★★★