neděle 19. října 2014

MARTA PESCHEK JDE DO NEBE

Napsal: Karel Steigerwald
Hrají: Pavel Landovský, Nina Divíšková


Jako poctu zemřelému herci volně nabízí k poslechu Český rozhlas. Najdete ZDE


Zdroj fotografie: kinobox.cz

VELKÉ ŽENY (HISTORIE): OD KORUNKY DO MUZEA


Slovo historie dávám tentokrát do závorky, protože María del Carmen Rosario Soledad Cervera y Fernández de la Guerra je stále velmi živá a aktivní, ale přesto už i do té historie patří.
Carmen, nebo-li Tita, Cervera (jak ji ostatně Španělé nejčastěji říkají) se narodila 23. dubna 1943 do frankistického Španělska. Do společnosti, která od žen očekávala spíš než co jiného péči o manžela a rodinu. Narodila se ovšem do rodiny, která byla jiná už tím, že rodiče se rozešli, když jí bylo pět let (což dlouhá léta nejrůznějšími způsoby tajili, protože neexistoval zákon o rozvodu, takže nežili-li manželé spolu, musel k tomu být jakýkoli jiný, „oficiální“ , důvod).
Malou Carmen a jejího bratra Guillerma vychovávala maminka. A dobré vzdělání a dobrou kariéru nechtěla jenom pro svého syna, ale i pro dceru. Začala tím, že kromě kvalitního všeobecného vzdělání umožnila Carmen naučit se jazyky. Pak ji poslala soutěžit o titul Miss Espaňa 1961. Když podobná soutěž mohla pomoct třeba Sofii Loren, proč by nepomohla Carmen.
Ukázalo se, že maminky možná nemají pravdu vždycky, ale přinejmenším často. Carmen vyhrála a najednou byla slavná, známá a obletovaná. Ovšem s kariérou už to tak velké nebylo. Jejím prvním manželem se sice stal Lex Barker (ano, každý kdo kdy koukal na Vinnetoua ví), ale její vlastní filmovou kariéru toto manželství neodstartovalo. Po Barkerově smrti se vdala za venezuelského playboye a „prýžeproudcenta“ Espartaca Santoniho (mimochodem ten ve světě španělské jet set, i přes všechny své průšvihy, strašil ještě v letech devadesátých). Jenže Santoni byl tak trochu ženatý, takže manželství skončilo dřív než začalo a jen díky velké dávce štěstí Carmen nepřišla o veškerý svůj majetek.
Najednou tu byl začátek let osmdesátých, Carmen už nebyla sladká dvacítka, sen o herectví se rozplynul úplně, místo velké rodiny měla jen nemanželského syna Borju. Všechno naznačovalo tomu, že Tita Cervera skončí jako tolik různých miss před ní, nakonec se přece jen vdá, možná bude moderovat nějaký pořad o celebritách... Možná by tomu tak bylo, kdyby nepotkala barona Hanse Heinricha von Thyssen-Bornemisza.
Vzali se v roce 1985 a baron Thyssen Titu uvedl do světa rodinné sbírky obrazů. Svět uměleckých děl si Carmen zcela získal a brzy se ukázalo, že má cit a talent rozeznat, kterými obrazy sbírku rozšiřovat. Současně byla ale čím dál přesvědčenější, že možnost vidět tato díla by nemělo být privilegiem jedné jediné rodiny a jejích přátel a známých.
Hned v roce 1986 se postarala o velkou výstavu části baronovy sbírky v prostorách Národní knihovny. O rok později v Academia de San Fernando uspořádala výstavu starých mistrů. O něco později začalo vyjednávání se Španělskem.
Vyjednávání o tom, že Španělsko velkou část sbírky odkoupí, a ta se tak trvale stane přístupnou veřejnosti, samozřejmě nejen španělské. Vyjednávání dopadla úspěšně a ani ne třetinu odhadní ceny přešly obrazy do vlastnictví Španělska. Dnes jsou vystavené v Madridu, v muzeu nesoucím baronovo jméno a mnoho z nich je zapůjčováno na výstavy v jiných zemích nebo ke studijním účelům pro historiky umění, restaurátory atd.
Carmen Cervera

Na základě obrazů, které jí baron ještě za svého života daroval, vytvořila Carmen Cervera svoji vlastní sbírku, která je dnes k vidění v muzeu EL Museo Carmen Thyssen Málaga. Dalším projektem, který se snaží dovést ke zdárnému konci je projekt San Felíu, který by měl veřejnosti představit velkou část sbírky, která se týká katalánského malířství. Prozatím mezi Barcelonou a baronkou došlo k dohodě o vystavení děl po dobu dvaceti pěti let.

Opravdu jen málokdo se může pochlubit tím, kolik děl, která byla dlouhou dobu pro veřejnost dostupná jen občas nebo vůbec, veřejnosti navrátil. Carmen Cervera, baronka Thyssen-Bornemisza tak určitě svoje zasloužené místo v oblasti výtvarného umění a jeho propagace dávno má.
PS: Hraběnka o sobě dala hodně nahlas vědět i v otázce ochrany životního prostředí, když chtěl madridský starosta Ruiz-Gallardon nechat vykácet staré stromy na El Paseo del Prado, aby rozšířil chodníky. Baronka širší chodník před „svým“ muzeem odmítla. Město trvalo na svém, ekologové křičeli a baronka se symbolicky k jednomu stromu připoutala. A protože připoutaná baronka je připoutaná baronka, město najednou zjistilo, že vlastně prostředky na přestavbu slavné ulice nemá... projekt radnice zmrazila a u ledu je dodnes. Po El Paseo del Prado jsem se procházela před pár týdny a v duchu baronce poděkovala, protože bez oněch starých stromů by to jaksi nebylo ono...
Připoutaná baronka

Z muzea (fotografie autorka blogu)

 Baron Thyssen

 F. Kupka

F. Kupka



sobota 18. října 2014

KRISTINA OHLSSONOVÁ - OBĚTI RÁJE (RECENZE)

Když jsem před nějakou dobou psala recenzi první knížky švédské spisovatelky Kristiny Ohlssonové Nechtění, zaujala mne autorka i postavy, které nově uváděla do světa ostřílených policistů a policistek, který je poslední dobou ve Skandinávii hodně zalidněný. Byla jsem zvědavá, jak si ony i autorka povedou dále, k některým jsem měla menší výhrady, k jiným žádné, ale kdyby u mě na blogu rozdávaly hvězdičky, bývala by Kristina Ohlssonová tehdy dostala nejméně tři a půl. Od té doby mne nezklamala ani jednou.
Kristina Ohlssonová vystudovala politologii, pracovala jako analytička v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, na švédském Ministerstvu zahraničních věcí a na Policejním prezidiu. Vzhledem k jejímu profesnímu životopisu téma, které dominuje jejímu nejnovější knize Oběti ráje není vůbec překvapením.
Let 537 ze Stockholmu do New Yorku nemá být ničím výjimečný. Dokud těsně po startu nenajde letuška na toaletě výhrůžný dopis, který hrozí bombovým útokem v letadle, pokud vlády Švédska a USA nesplní dvě podmínky – navrácení azylu muži, kterému byl odebrán, a uzavření americké věznice Tennyson Cottage v Afghánistánu... Všechny složky, které se do případu vloží od tohoto okamžiku začínají odpočítávat čas... Mají ho jen tolik, na jak dlouho letadlu, které bez splněných podmínek nesmí přistát, vydrží palivo... Možností, jak rukojmí, která – aniž by si byla vědoma nějakého nebezpečí – letí ve výšce deseti tisíc metrů, ve zdánlivě klidném světě vysoko nad mraky, zachránit, není mnoho... tím méně, čím oprávněnější se zdá podezření, že do celé akce je zapojený sám kapitán Karim Sassi...
Na scénu se vrací skoro všichni staří známi z předchozích knih. Jen tak trochu rozprášení do různých koutů švédské policejní a politické mašinérie. Po událostech v posledním románu Andělé strážní se s policejním sborem rozloučil Peder, Fredrika Bergmanová strávila se svým manželem nějaký čas v New Yorku, má druhé dítě a požádala si o práci na Ministerstvu spravedlnosti a šéf už neexistujícího týmu pro zvláštní případy, Alex Rydh, sice u policie zůstal, ale jeho bývalý kolegové mu chybí...
Nejen tématem mezinárodního terorismu, pátráním po jeho příčinách, zamýšlením se nad tím, co je ještě v rámci boje proti němu přijatelné a co už nikoli, je kniha přelomová i tím, že musí rozdělené hrdiny znovu svést dohromady. Ohlssonové se to daří velmi nenásilně a logicky a ke svým starým hvězdám přidává jednu novou a velmi výraznou. Eden Lundellovou, zaměstnanou u tajné policie jako šéfka protiteroristického oddělení. Eden je napůl Švédka napůl Britka, její rodina má židovské kořeny a rodiče žijí v Izraeli, manžel je kazatel a Ellen miluje svoji kariéru, ale přesto čtenář brzy zjistí, že její profesní život zahaluje jakýsi temný mrak... ostatně stejně jako ten osobní...
V celé knize je skvěle vyvážené množství akce, osobních příběhů jednotlivých aktérů (včetně toho, že v kokpitu letadla sedí Alexův syn Erik) i zamýšlení se nad tím, jak terorismus v dnešní době zasahuje do života každého z nás, jaké jsou jeho příčiny, v čem spočívají nebezpečí zevšeobecňování, jak snadné je zmizet v Evropě bezhranic i nad tím, kdy už boj proti zlu mění lidi v pouhá čísla a začíná se jen chladně kalkulovat, kolik obětí je ještě přijatelných.
Oběti ráje nejsou klasickým detektivním příběhem ani thrillerem. Na vykreslení jedné extrémní situaci autorka velmi přesně vypovídá o tom, co trápí současnou společnost jako celek, poodhaluje roušku nad tím, jak pracují ti, kdo s oním zlem bojují nebo se mu snaží předcházet, ale dotýká se i svědomí každého jednoho čtenáře... jak já tyhle věci vnímá, jaký k nim zaujímám postoj, do jaké míry zevšeobecňuji, kam až bych dovolil/a zajít státu, aby ochránil mě jako jednotlivce...? Otázky, na které si, odpovídáme-li si upřímně, můžeme slyšet od sebe samotných překvapivé odpovědi. A to je na Obětech ráje mnohem cennější než skvěle vycizelovaný napínavý příběh...

Vyšlo v nakladatelství Kniha Zlín 30.9.2014


 Zdroj fotografie: Kniha Zlín

neděle 12. října 2014

JO NESBØ - PŘÍZRAK (RECENZE)

Harry Hole se v Přízraku vrací z Bangkoku do Osla. Tentokrát se nevrací proto, že by ho osloský policejní sbor potřeboval k vyřešení případu, který se zdá být jako stvořený právě pro Harryho. Ostatně Harry už ani není policista, proč by tedy měl být povoláván... Případ, kvůli kterému se vrací (a tentokrát z vlastní vůle), je uzavřený, pachatel sedí ve vazbě a není vlastně co řešit. Oním pachatelem ovšem je Rachelin syn Oleg... a Harry chce dokázat, že mladík, kterého znal už jako malého chlapce, nespáchal onu – pro policii tak jasnou a čitelnou – „feťáckou vraždu“, vraždu, kdy jediným důvodem k násilí je droga. Nic míň, nic víc...
Velmi brzy Harrymu začne hrozit nebezpečí, protože jeho hledání je v přímém kontrastu se zájmy Dubajce, přízraku, který v Oslu distribuuje novou drogu violin... Přízrak jde po Harrym, Harry jde po přízraku... a to jsou asi ty nejthrillerovější okamžiky celé knihy... Závěrečné překvapení, kdo je vlastně Dubajec pro někoho možná zase až tak překvapivé není, ale rozhodně je dobré.
Nesbø je skvělý vypravěč. O tom není pochyb. Obvykle na pěti stech i více stránkách dokáže zaujmout od první do poslední. Přesto jsem se u Přízraku nemohla zbavit pocitu, že právě této knize by slušelo o pěkných pár stran méně než pět set. K hlavní dějové lince se dostáváme vedlejšími cestičkami – od popisů osloského drogového podsvětí, přes příběh policajta leváka, ambiciózní političku, celý příběh vyprávěný pohledem mrtvého, k dění se na začátku každého dílu knihy vyjádří i potkan, kterému mrtvé tělo brání v cestě do nory, znovu se setkáme se starým známým kariéristou v policejním sboru, dozvíme se o praktikách sibiřských kozáků a jejich rituálech a to jsem určitě nevyjmenovala ani zdaleka vše...
Místy příběh drží tak trochu silou vůle a oslích můstků. Harry není policista. Harry nemůže nic vyšetřovat, ovšem Harry informace potřebuje. Vždycky se tedy najde nějaký dobrák v řadách sboru (kdo tipuje kriminální techničku Beatu neplete se), který mu bez ohledu na to, co by podobné pouštění informací mohlo znamenat pro jeho vlastní profesní život, pomůže... Několikrát mě při čtení napadlo, kudy by se příběh ubíral, kdyby některý z pomocníků řekl ne a trval si na něm...
Navíc jako by si Nesbø tentokrát nemohl vybrat, co vlastně bude psát. Thriller, detektivku, psychologickou vztahovou sondu o otcích a synech, o mužích a ženách, larssonovskou kritiku zaběhaných politických a policejních pořádků...  Sama za sebe mám pocit, že tentokrát šlo skutečně hlavně o vztahy. O vztahy mezilidské, o vztahy k moci, o vztahy k závislostem... je o nich vlastně celý konec knihy, který – pokud se čtenář rozhodne na něj počkat a pročíst se všemi nejrůznějšími odbočkami – je bezkonkurenčně z celého příběhu nejlepší. A nemám na mysli ani tak vlastní vyřešení případu, které sice do určité míry překvapivé je, ale na druhou stranu není v detektivní literatuře ničím objevným. Mluvím právě o vztahovém konci, kdy najednou zůstává zcela odhalené co a jaký vztah je pro koho důležitý.
Nemůžu říct, že by se Přízrak stal mojí nejoblíbenější knihou s Harry Holem v hlavní roli. Rozhodně se řadím mezi ty kritiky, kteří ji považují spíš za slabší článek řetězu. Což v žádném případě neznamená, že nestojí za přečtení, protože je dalším kamínkem v mozaice postavy Harryho Holea... a kdo by si ji postupně nechtěl sestavit celou, když už jednou celou sérii číst začal... 

Vyjde v nakladatelství Kniha Zlín 16.10.2014