čtvrtek 30. října 2014

SIMON MAWER - EVANGELIUM PODLE JIDÁŠE (RECENZE)

Simon Mawer se stal pro české čtenáře známým především díky románu Skleněný pokoj. Kniha inspirovaná příběhem brněnské vily Tugendhat vyvolala nejrůznější reakce – od těch nadšených až po ty, které knihu téměř zavrhovaly. V každém případě snad každý, kdo román četl, zaujal nějaké stanovisko, nenechával své čtenáře lhostejnými...
To myslím platí pro všechny Mawerovy knihy, včetně pátého titulu, který v Nakladatelství Kniha Zlín vychází. Tím je právě Evangelium podle Jidáše. Stejně jako bylo zajímavé prostředí vily Tugendhat, jsou zajímavá a pro čtenáře atraktivní i prostředí, do kterých je zasazeno Evangelium podle Jidáše.
Ovšem možná ještě atraktivnější a zajímavější než prostředí, v kterých se vše odehrává, je vzájemné prolínání se jednotlivých linií. Podle některých kritiků střídání ich a er formy může čtenáře mást, činit jim četbu obtížnější. Můj názor je ten, že ji činí zajímavější a mnohovrstevnější.
U Černého moře byly objeveny tajuplné Kumránské svitky. Církev stojí před hrozbou, která může zničit to, na čem již více než dva tisíce let staví a existuje. Hlavní hrdina knihy, kněz Leo Newman, má pomáhat s rozluštěním svitků, s posouzením, jsou-li všechny pravé, má informovat Vatikán a především má napomoct při zjišťování, jestli je pravý svitek, jehož autorem by měl být Jidáš Iškariotský, nebo zda se jedná o podvrh... A nejedná-li se o podvrh, jak tuto skutečnost zvládne církev? Jak se s ní vyrovná sám Leo Newman?
Na první pohled se může zdát, že Simon Mawer maličko fušuje do řemesla Danu Brownovi. Už po pár stránkách je ale jasné, že se jedná o dva zcela odlišné styly i o dva velmi odlišné úhly pohledu. Svitky vlastně nejsou hlavní linií celé knihy, tou jsou příběhy o víře, lásce, nenávisti a v neposlední řadě i o zradě... v různých časových rovinách se prolínají... Prozrazovat více by už znamenalo prozrazovat samotný děj.
Evangelium podle Jidáše nepochybně stojí za pozornost i díky literárnímu stylu. Místy se sice může zdát, že je maličko zdlouhavý a autor zbytečně mnohoslovný, v závěru ale pochopíme, že vše mělo svůj smysl a své místo.

Knihu vydalo nakladatelství Kniha Zlín.


neděle 26. října 2014

ZÓNY

Často teď narážím na články o tom, že v různé části domácnosti by měly být rozdělené do různých zón, které mi následně usnadní úklid... Budu-li vůbec muset uklízet, když budu mít tak krásně ohraničené zóny... od té s věcmi na pečení až po tu s ponožkami, které čekají na znovunalezení své kolegyně do páru...

Už dávno jsem zjistila, že v tomto směru jsem naprosto beznadějný případ. Poctivě jsem se snažila, ale rozškatulkování nedokážu udržet ani s pomocí FlyLady ani s pomocí článku na Seznamu... Obvykle se u nás všechno aspoň trošku prolíná, ale nakonec i já jsem zjistila, že zóny máme... i když vzniklé zcela spontánně a často jako následek toho, kde kdo zrovna na čem pracoval... A máme dokonce i jednu nedotknutelnou – tu s porcelánovými figurkami pod dědovi a babičce – zbylé se nepochybně po čase zase přelijí jinam J

 Zona pro překážková pro krokodýla

 Zóna psací/čtecí s kočkou

 Zóna psací/čtecí bez kočky

 Nedotknutelná s figurkami...


...a soškami...

neděle 19. října 2014

MARTA PESCHEK JDE DO NEBE

Napsal: Karel Steigerwald
Hrají: Pavel Landovský, Nina Divíšková


Jako poctu zemřelému herci volně nabízí k poslechu Český rozhlas. Najdete ZDE


Zdroj fotografie: kinobox.cz

VELKÉ ŽENY (HISTORIE): OD KORUNKY DO MUZEA


Slovo historie dávám tentokrát do závorky, protože María del Carmen Rosario Soledad Cervera y Fernández de la Guerra je stále velmi živá a aktivní, ale přesto už i do té historie patří.
Carmen, nebo-li Tita, Cervera (jak ji ostatně Španělé nejčastěji říkají) se narodila 23. dubna 1943 do frankistického Španělska. Do společnosti, která od žen očekávala spíš než co jiného péči o manžela a rodinu. Narodila se ovšem do rodiny, která byla jiná už tím, že rodiče se rozešli, když jí bylo pět let (což dlouhá léta nejrůznějšími způsoby tajili, protože neexistoval zákon o rozvodu, takže nežili-li manželé spolu, musel k tomu být jakýkoli jiný, „oficiální“ , důvod).
Malou Carmen a jejího bratra Guillerma vychovávala maminka. A dobré vzdělání a dobrou kariéru nechtěla jenom pro svého syna, ale i pro dceru. Začala tím, že kromě kvalitního všeobecného vzdělání umožnila Carmen naučit se jazyky. Pak ji poslala soutěžit o titul Miss Espaňa 1961. Když podobná soutěž mohla pomoct třeba Sofii Loren, proč by nepomohla Carmen.
Ukázalo se, že maminky možná nemají pravdu vždycky, ale přinejmenším často. Carmen vyhrála a najednou byla slavná, známá a obletovaná. Ovšem s kariérou už to tak velké nebylo. Jejím prvním manželem se sice stal Lex Barker (ano, každý kdo kdy koukal na Vinnetoua ví), ale její vlastní filmovou kariéru toto manželství neodstartovalo. Po Barkerově smrti se vdala za venezuelského playboye a „prýžeproudcenta“ Espartaca Santoniho (mimochodem ten ve světě španělské jet set, i přes všechny své průšvihy, strašil ještě v letech devadesátých). Jenže Santoni byl tak trochu ženatý, takže manželství skončilo dřív než začalo a jen díky velké dávce štěstí Carmen nepřišla o veškerý svůj majetek.
Najednou tu byl začátek let osmdesátých, Carmen už nebyla sladká dvacítka, sen o herectví se rozplynul úplně, místo velké rodiny měla jen nemanželského syna Borju. Všechno naznačovalo tomu, že Tita Cervera skončí jako tolik různých miss před ní, nakonec se přece jen vdá, možná bude moderovat nějaký pořad o celebritách... Možná by tomu tak bylo, kdyby nepotkala barona Hanse Heinricha von Thyssen-Bornemisza.
Vzali se v roce 1985 a baron Thyssen Titu uvedl do světa rodinné sbírky obrazů. Svět uměleckých děl si Carmen zcela získal a brzy se ukázalo, že má cit a talent rozeznat, kterými obrazy sbírku rozšiřovat. Současně byla ale čím dál přesvědčenější, že možnost vidět tato díla by nemělo být privilegiem jedné jediné rodiny a jejích přátel a známých.
Hned v roce 1986 se postarala o velkou výstavu části baronovy sbírky v prostorách Národní knihovny. O rok později v Academia de San Fernando uspořádala výstavu starých mistrů. O něco později začalo vyjednávání se Španělskem.
Vyjednávání o tom, že Španělsko velkou část sbírky odkoupí, a ta se tak trvale stane přístupnou veřejnosti, samozřejmě nejen španělské. Vyjednávání dopadla úspěšně a ani ne třetinu odhadní ceny přešly obrazy do vlastnictví Španělska. Dnes jsou vystavené v Madridu, v muzeu nesoucím baronovo jméno a mnoho z nich je zapůjčováno na výstavy v jiných zemích nebo ke studijním účelům pro historiky umění, restaurátory atd.
Carmen Cervera

Na základě obrazů, které jí baron ještě za svého života daroval, vytvořila Carmen Cervera svoji vlastní sbírku, která je dnes k vidění v muzeu EL Museo Carmen Thyssen Málaga. Dalším projektem, který se snaží dovést ke zdárnému konci je projekt San Felíu, který by měl veřejnosti představit velkou část sbírky, která se týká katalánského malířství. Prozatím mezi Barcelonou a baronkou došlo k dohodě o vystavení děl po dobu dvaceti pěti let.

Opravdu jen málokdo se může pochlubit tím, kolik děl, která byla dlouhou dobu pro veřejnost dostupná jen občas nebo vůbec, veřejnosti navrátil. Carmen Cervera, baronka Thyssen-Bornemisza tak určitě svoje zasloužené místo v oblasti výtvarného umění a jeho propagace dávno má.
PS: Hraběnka o sobě dala hodně nahlas vědět i v otázce ochrany životního prostředí, když chtěl madridský starosta Ruiz-Gallardon nechat vykácet staré stromy na El Paseo del Prado, aby rozšířil chodníky. Baronka širší chodník před „svým“ muzeem odmítla. Město trvalo na svém, ekologové křičeli a baronka se symbolicky k jednomu stromu připoutala. A protože připoutaná baronka je připoutaná baronka, město najednou zjistilo, že vlastně prostředky na přestavbu slavné ulice nemá... projekt radnice zmrazila a u ledu je dodnes. Po El Paseo del Prado jsem se procházela před pár týdny a v duchu baronce poděkovala, protože bez oněch starých stromů by to jaksi nebylo ono...
Připoutaná baronka

Z muzea (fotografie autorka blogu)

 Baron Thyssen

 F. Kupka

F. Kupka



sobota 18. října 2014

KRISTINA OHLSSONOVÁ - OBĚTI RÁJE (RECENZE)

Když jsem před nějakou dobou psala recenzi první knížky švédské spisovatelky Kristiny Ohlssonové Nechtění, zaujala mne autorka i postavy, které nově uváděla do světa ostřílených policistů a policistek, který je poslední dobou ve Skandinávii hodně zalidněný. Byla jsem zvědavá, jak si ony i autorka povedou dále, k některým jsem měla menší výhrady, k jiným žádné, ale kdyby u mě na blogu rozdávaly hvězdičky, bývala by Kristina Ohlssonová tehdy dostala nejméně tři a půl. Od té doby mne nezklamala ani jednou.
Kristina Ohlssonová vystudovala politologii, pracovala jako analytička v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, na švédském Ministerstvu zahraničních věcí a na Policejním prezidiu. Vzhledem k jejímu profesnímu životopisu téma, které dominuje jejímu nejnovější knize Oběti ráje není vůbec překvapením.
Let 537 ze Stockholmu do New Yorku nemá být ničím výjimečný. Dokud těsně po startu nenajde letuška na toaletě výhrůžný dopis, který hrozí bombovým útokem v letadle, pokud vlády Švédska a USA nesplní dvě podmínky – navrácení azylu muži, kterému byl odebrán, a uzavření americké věznice Tennyson Cottage v Afghánistánu... Všechny složky, které se do případu vloží od tohoto okamžiku začínají odpočítávat čas... Mají ho jen tolik, na jak dlouho letadlu, které bez splněných podmínek nesmí přistát, vydrží palivo... Možností, jak rukojmí, která – aniž by si byla vědoma nějakého nebezpečí – letí ve výšce deseti tisíc metrů, ve zdánlivě klidném světě vysoko nad mraky, zachránit, není mnoho... tím méně, čím oprávněnější se zdá podezření, že do celé akce je zapojený sám kapitán Karim Sassi...
Na scénu se vrací skoro všichni staří známi z předchozích knih. Jen tak trochu rozprášení do různých koutů švédské policejní a politické mašinérie. Po událostech v posledním románu Andělé strážní se s policejním sborem rozloučil Peder, Fredrika Bergmanová strávila se svým manželem nějaký čas v New Yorku, má druhé dítě a požádala si o práci na Ministerstvu spravedlnosti a šéf už neexistujícího týmu pro zvláštní případy, Alex Rydh, sice u policie zůstal, ale jeho bývalý kolegové mu chybí...
Nejen tématem mezinárodního terorismu, pátráním po jeho příčinách, zamýšlením se nad tím, co je ještě v rámci boje proti němu přijatelné a co už nikoli, je kniha přelomová i tím, že musí rozdělené hrdiny znovu svést dohromady. Ohlssonové se to daří velmi nenásilně a logicky a ke svým starým hvězdám přidává jednu novou a velmi výraznou. Eden Lundellovou, zaměstnanou u tajné policie jako šéfka protiteroristického oddělení. Eden je napůl Švédka napůl Britka, její rodina má židovské kořeny a rodiče žijí v Izraeli, manžel je kazatel a Ellen miluje svoji kariéru, ale přesto čtenář brzy zjistí, že její profesní život zahaluje jakýsi temný mrak... ostatně stejně jako ten osobní...
V celé knize je skvěle vyvážené množství akce, osobních příběhů jednotlivých aktérů (včetně toho, že v kokpitu letadla sedí Alexův syn Erik) i zamýšlení se nad tím, jak terorismus v dnešní době zasahuje do života každého z nás, jaké jsou jeho příčiny, v čem spočívají nebezpečí zevšeobecňování, jak snadné je zmizet v Evropě bezhranic i nad tím, kdy už boj proti zlu mění lidi v pouhá čísla a začíná se jen chladně kalkulovat, kolik obětí je ještě přijatelných.
Oběti ráje nejsou klasickým detektivním příběhem ani thrillerem. Na vykreslení jedné extrémní situaci autorka velmi přesně vypovídá o tom, co trápí současnou společnost jako celek, poodhaluje roušku nad tím, jak pracují ti, kdo s oním zlem bojují nebo se mu snaží předcházet, ale dotýká se i svědomí každého jednoho čtenáře... jak já tyhle věci vnímá, jaký k nim zaujímám postoj, do jaké míry zevšeobecňuji, kam až bych dovolil/a zajít státu, aby ochránil mě jako jednotlivce...? Otázky, na které si, odpovídáme-li si upřímně, můžeme slyšet od sebe samotných překvapivé odpovědi. A to je na Obětech ráje mnohem cennější než skvěle vycizelovaný napínavý příběh...

Vyšlo v nakladatelství Kniha Zlín 30.9.2014


 Zdroj fotografie: Kniha Zlín