pondělí 14. dubna 2014

VAL MCDERMIDOVÁ - KONEC HRY (Recenze)

Knihy Val McDermidové, skotské spisovatelky detektivek a thrillerů, jsem vždycky četla velice ráda. Autorka umí čtenáře velmi rychle vtáhnout do prostředí i děje, je vidět, že to, o čem píše dobře zná. Z mého hlediska jsou těmi nejlepšími detektivní romány s Tonym Hillem, dalším z řady tvůrců psychologických profilů těch nejpodivnějších a nejzvrácenějších zločinců, jaké nám jen fantazie dovolí si představit. Špatné ale nikdy nebyly ani její thrillery - ať už třeba Hrob tetovaného nebo Temné struny.
Když jsem tedy v knihkupectví objevila Konec hry, thriller vydaný v angličtině v roce 2012, nijak dlouho jsem neváhala. Anotace navíc pravila, že se jedná o zatím nejpropracovanější autorčin román…
Celý příběh McDermidová otevírá velice dynamicky. Únosem malého dítěte. Podobné téma opravdu vtáhne do děje kohokoli. V rámci vyšetřování se následně vracíme do minulosti a zjišťujeme, že žena, která chlapce doprovázela je námezdní spisovatelka a chlapcovou matkou účastnice jedné z reality show… Seznámily se, když za uměle vytvořenou hvězdu měla námezdní spisovatelka napsat autobiografii… pod kterou samozřejmě měla být podepsaná pouze slavná hvězdička…
Postupně jsme svědky toho, že ne všechno okolo Scarlett, oné reality show hvězdy, je tak, jak se zdá být… ani Stephanie, spisovatelka, nežije tak, jak se má… A po odvyprávění minulosti a toho, jak se malý Jimmy dostal do pěstounské péče Stephanie, se dostáváme do přítomnosti a konečně i k odhalení toho, kdo a proč dítě unesl…
McDermidová je výborná vypravěčka, takže příběh plyne bez škobrtání, ale… narozdíl od již zmiňovaných detektivek s Tonym Hillem, je tady až příliš mnoho věcí nejen nepřekvapivých, ale dalo by se říct, že přímo předvídatelných… Včetně toho, že ten, kdo je podezřelý, únoscem nejspíš nebude.
Určitou nepřekvapivost, či předvídatelnost, bych ještě dokázala odpustit, pokud by ji kompenzoval skutečně překvapivý konec. Ten sice mírně překvapí, ale čtenář si nemůže odpustit maličko škodolibou otázku, jestli jsme se přnesli do žánru nekonečných seriálů, kde postavy mizí a vracejí se tak nějak podle potřeby scénáristů. Samotný konec - narozdíl od detektivek McDermidové, kde nezůstával prostor pro otázky, jak je možné to, či ono - otázek vzbuzuje mnoho… Tou hlavní nejspíš je, jak by tohle mohlo vyjít… a nejen v praxi… ale i v rámci fikce… To považuji za největší problém celé knihy - řešení, po kterém už nejde napsat ani o stránku víc, protože by se celá konstrukce sesypala a z hdrinů by byli stejní viníci jako z těch původních… Snad jedině, kdyby kniha měla mít pokračování, ale o ničem takovém jsem neslyšela, takže by pak šlo jen o čiročiré spekulování.
Pokud ale hledáte příjemné víkendové čtení s drobným nahlédnutím do světa různých reality show a námezdních spisovatelů, kteří píší knihy, pod kterými jsou pak podepsané hvězdy, které znáte z televizních obrazovek, určitě se knize nevyhýbejte obloukem. I přes všechny nedostatky svoji funkci splní. Jen bych ji na obálce neoznačovala jako “autorčinu nejpropracovanější” - tenhle přídomek bych nechala těm z její tvorby, které si jej opravdu zaslouží…




Vydalo nakladatelství BBArt, 2013

neděle 6. dubna 2014

OBRAZY TKANÉ DO PLÁTNA

“Barvy ty musejí na paletě zářit a zrovna tak musejí zářit na obrazech, z nich se musí obraz tkát a ne míchat.” Ludvík Kuba  (1863-1956)

Trochu pozdě - ale přece - jsme se dostali na výstavu Poslední impresionista. Kromě neskutečně snových obrazů, které jakoby skutečně nebyly namalované na plátno, ale do něj vetkané, mne zaujal i osud jejich tvůrce. Nijak snadný - nejprve se měl stát učitelem a varhaníkem. Rodina potřebovala, aby byl co nejdříve soběstačný a tomu nejisté malířství sotva odpovídalo.
Jenže láska k umění stejně zvítězila, a tak v letech 1896 - 1904 pobýval na studiích v MNichově v soukromé škole Antona Ažbeho. Tady se seznámil s Kandisnkým či Javlenským. Určitě na něj svůj vliv měli, ale k moderně se Kuba nikdy zcela nepřiklonil, vždycky zůstával spojený s malířským stylem století devatenáctého.
Při návratech domů do Čech ho ale stále nikdo za malíře nepovažoval, spíš za malujícícho hudebníka (nějak se malířské prostředí nedokázalo oprostit od faktu, že v roce 1884 začal vydávat sbírku lidových písní “Slovanstvo ve svých zpěvech”, kvůli které procestoval většinu slovanských zemí). Znovu tedy - tentokrát už s manželkou a synem - odchází do ciziny. Tentokrát do Vídně, tady se mu dařilo podstatně lépe, ale stejně ho něco stále táhlo domů.
Třicátá a čtyřicátá léta už pro něj byla příznivější. Přídomek malující hudebník se stal minulostí. Ovšem paradoxně se nejslavnějším stal po nástupu socialismu. Proč? Nikdy se nijak politicky neprojevoval, jeho zátiší, portréty a autoportréty rozhodně nejsou nijak “socialisticky” laděné… maloval ale také motivy z venkova… koně pracující na poli… krávy v chlévě… což prý odpovídalo teoriím Zdeňka Nejedlého o sepětí s pracujícím lidem a o zobrazení nového socialistického života. Tyto Kubovy obrazy se pak objevovaly na všech tehdejších výstavách moderního umění a celé předchozí etapy na dlouhou dobu upadly do zapomnění…. Jak soubor autoportrétů, tak zátiší a pohledy do zahrad i série Slovanstvo v obrazech…
Výstava v Salmovském paláci, která dnes bohužel končí, tohle vše po poměrně dlouhé době připomíná.

 Dívka se svíčkou.

 Dáma.

 Čtenář (malířův tchán)

 Autoportrét (Modrý baret)

 Na dvorku

 Mezi růžemi

 Chlapec s chůvou

 Z cyklu Slovanstvo v obrazech

 Cestička

 Koně

 Zahrada - poslední kresba, kterou L. Kuba vytvořil koncem roku 1955, jen pár měsíců před svou smrtí.


A v Praze skončil půlmaraton, davy zmizely, leckdo ani nikam nevyrazil, aby se vyhnul dopravním omezením, a tak se mi po dlouhé době podařilo nafotit okolí Hradu téměř liduprázndé :-)





Zdroj fotografií: autorka blogu


  

pátek 4. dubna 2014

EPILOG - IRAMI - ZÁVĚR čtení na pokračování

Castrovi byli štěstím bez sebe, že se Manuel vrátil domů. Teresa se sice nejdřív domnívala, že teď, když mu Luz zachránila život, nebude Manuel váhat ani minutu a požádá ji o ruku. Nakonec se ale musela smířit s tím, že půvabná dívka se její vysněnou snachou nestane.
Terese Castroové nic moc nevysvětlovali. Neviděli k tomu důvod. Ani Manuel ani sama Luz. Manuel ale správně tušil, že se Luz v krátké době provdá za Fernanda, do kterého byla doopravdy zamilovaná. Jako kamarád jí výběr schvaloval, Fernando mu byl sympatický od první chvíle. 
Luz také věděla, že Manuel ani náhodou nezapomněl na půvabnou Amazonku, která byla ve skutečnosti tím, kdo jim všem zachránil život. Nikdy o Irami ale nemluvili, protože takový byl slib, který jí dali, když se s ní v Quitu rozloučili.
Irami chtěla být i pro ostatní Indiány prostě ženou z jiného kmene, která měla dobré důvody k tomu, aby opustila místo, kde až doposud žila. Museli jí slíbit, že o Amazonkách nikomu nepoví, že neohrozí jejich život v divočině. Manuel, Luz i Fernando tenhle slib rádi dali i dodrželi. Ani oni si nepřáli, aby tajuplný svět, do kterého mohli na krátkou dobu nahlédnout, zmizel. Aby ho ničily zástupy senzacechtivých turistů a novinářů.
José podobný slib nejspíš dával jenom velmi nerad. Přicházel tak o možnost vydělat si slušné peníze za reportáže a rozhovory v novinách, v časopisech i v televizi. Strach z Amazonek i z Huaoraniů byl ale ještě silnější než jeho velká a neutuchající touha po penězích. Aniž by o tom kdokoli jiný věděl, Manuel si jeho i kapitánovo mlčení pojistil i tím, že jim dal na vybranou – buď budou mlčet a nikdo se nedozví, že chtěl José Manuela okrást a kapitán mu v tom vlastně napomáhal nebo promluví o Amazonkách a v tom případě minimálně jeden z nich skončí ve vězení. Výběr byl tak úzký, že se vlastně nějakým ani jeden z nich neobtěžoval.
Manuel ale od svého návratu do Madridu nedokázal být šťastný. V noci snil o Irami. O chvílích, které s ní strávil. Ve dne se nesoustředil na práci, protože jeho myšlenky se toulaly po osadě u Quita. Manuel se snažil představit si, jak asi Irami nyní žije. A čím víc se blížilo datum, které si Manuel vypočetl jako datum narození jeho a Iramina dítěte, byl čím dál nervóznější.
Nakonec se Manuel rozhodl. Z Madridu se písemně zkontaktoval s organizací, která pracovala ve prospěch Indiánů v Ekvádoru, a která potřebovala schopné mladé právníky, ochotné pracovat za málo peněz pro dobrou věc. 
Když Manuel své rozhodnutí oznámil rodičům, setkal se s tím, s čím počítal. S výčitkami, s prosbami, s nějakou tou hrozbou týkající se vydědění a nakonec s rezignací. Jeho rodiče dokázali pochopit, kdy je čas se s jeho rozhodnutím smířit, protože zvrátit je nedokážou.
Na letiště Manuela doprovázela Luz. Alespoň tuhle formu protestu si Teresa nedokázala odpustit a Manuelův otec se jako obvykle své ženě podřídil. Luz byla v té době už provdaná za Manuela. Navíc ona jediná znala celou pravdu o tom, proč Manuel odlétá a jeho jednání schvalovala. Na letišti se nijak dlouho ani smutně neloučili, oba věděli, že Manuel se v Madridu objeví tak často, jak to jen bude možné.
Let se mu zdál nekonečný. Po patnácti hodinách ale konečně přistáli v Quitu. Manuel nejprve vyřídil všechny potřebné formality v organizaci, pro niž měl pracovat a potom se pronajatým džípem rozjel do osady, kde se téměř před rokem rozloučil s Irami. Srdce mu tlouklo až v krku. Bál se, že třeba odešla. Že se nakonec rozhodla i přes všechno nebezpečí, vrátit ke svému kmeni. Současně mu ale něco napovídalo, že ji přece jen najde.
Ještě před vstupní branou Manuel zastavil, vypnul motor auta, vyskočil z džípu a pomalu a váhavě se blížil k chýším, které zdejší Indiáni obývali. Jak si pamatoval, Irami patřila ta úplně poslední. Ke své radosti si všiml, že otvorem ve střeše stoupá dým. Chýše byla obydlená a někdo v ní vařil. 
Když se přiblížil ještě víc, zaslechl slabé dětské kňourání a potom nezaměnitelný melodický hlas, který dítě už poměrně plynnou španělštino konejšil. Manuel ucítil, jak mu srdce poskočilo radostí. Neodešla. Je tady!
Manuel vstoupil do chýše a jeho pohled se zkřížil s nevěřícím pohledem Irami. Ta, oblečená do sukně a blůzy, jaké nosí Indiánky v Quitu, byla stejně krásná, jako když ji poprvé spatřil v oděvu šamanky Amazonek. 
V náručí Irami držela maličkou holčičku, která jí byla velice podobná… Beze slova se objali. Oba věděli, že se už nikdy nerozloučí. Netušili sice, jak budou žít, jak si navzájem jeden zvykne na obyčeje toho druhého, ale nepochybovali o tom, že od téhle chvíle spolu budou navždy. 

Venku mezitím přestalo drobně mrholit a na obloze se objevilo slunce. I to oba chápali jako znamení, že jednají správně a že je čeká dlouhá společná budoucnost. Teprve teď byli doopravdy šťastní…

KONEC



středa 2. dubna 2014

LOUČENÍ - IRAMI - 9. KAPITOLA (na pokračování)

Amazonky i Huaoraniové se s nepředstíraným strachem v očích ukláněli a pomalu mizeli v džungli podle Iramina příkazu. Teprve teď si Fernando všiml, že Manuel i José dýchají, i když jen velice slabě. Jejich rány byla pouze povrchové, vlastně jen škrábnutí. Nevěděl sice, jaký k tomu měla důvod, ale rychle pochopil, že šamanka oba muže zachránila.
Luz jenom stála a celou neuvěřitelnou situaci tiše a zpovzdálí pozorovala. I ona pochopila, že se tady děje něco zvláštního. Stejně jako Fernando by ovšem nedokázala říct, o co přesně jde. Ženská intuice jí ale napovídala, že pokud Amazonka ty dva zachránila, potom proto, že má o jednoho z nich zájem. A přestože by to nedokázala vysvětlit, tušila o kterého…
Svým způsobem – a i ji samotnou to překvapilo – Luz najednou pocítila úlevu… Jestli zjistí, že i Manuel se zamiloval do oné Indiánky, bude mít důvod se s ním rozejít a nebude do celé záležitosti muset zatahovat Fernanda. Po více než měsíci odloučení Luz najednou zcela jasně chápala, že je sice ráda, že Manuel žije, ale že k němu vlastně nic necítí. Že dokonce ani nechápe jeho pohnutky, proč dělá věci tak, jak je dělá.
Irami mezitím ukazovala na Fernanda, na oba mladíky i na sebe… Z jejího zmateného mumlání a gestikulování Fernando pochopil, že je musí co nejrychleji dostat z obětiště. Nemohl se zbavit pocitu, že Irami naznačuje, že by ráda odešla s nimi.
Irami Manuela a Josého rychle odvázala z obětních lůžek a drobným popleskáváním po tvářích je začala probouzet. Oba zareagovali, ale bylo jasné, že ani pořádně nevědí, kde vlastně jsou, a že bez pomoci se zatím ještě nedokážou pohybovat.
Manuelovi pomohla na nohy Irami a Fernanda překvapilo, že přestože se o ni mladý muž opíral plnou vahou, Amazonka ani nezakolísala a s překvapující silou mu pomáhala v chůzi. Fernando, který pomáhal Josému, měl se svým svěřencem rozhodně větší práci.
Manuel se rozostřeným pohledem podíval na Luz.
„Luz? A kdo je… tohle?“
Luz, která táhla její a Fernandův batoh, jenom zašeptala: „To ti povím potom, teď musíme rychle zmizet.“
Manuel se s odpovědí spokojil. Stejně se v tuhle chvíli necítil na to, aby o čemkoli vedl dlouhé rozhovory. Fernando všechny popoháněl k rychlejší chůzi. Věděl, že brzo ráno bude místem, kde vystoupili, proplouvat vor. V životě snad po ničem netoužil víc než po tom, aby náhodou neodplul bez nich. Manuel a José se rychle vzpamatovávali, potřebovali čím dál tím menší oporu při chůzi, a tak se šance jich všech, že přijdou do improvizovaného přístaviště včas, každým okamžikem zvyšovaly.
Skutečně břeh řeky spatřili přesně ve chvíli, kdy se vor s houkáním blížil ke břehu. Luz a Fernando začali skákat a křičet, aby je kapitán nepřehlédl. Byl to ten samý muž, který už před měsícem nechal na stejném místě Manuela a Josého. Byl upřímně překvapený, když je uviděl. A ještě mnohem víc, když si vyslechl jejich vyprávění, o tom, co všechno prožili. Na něm i na ostatních cestujících bylo ale znát, že váhají, jestli věřit nebo všechno považovat za pořádně přikrášlenou historku dvou turistů. Kapitán měl svoji vlastní zkušenost, když se zmínil, že viděl bojovné ženy, nikdo mu nevěřil... Proč by on měl teď věřit Manuelovi? 
Irami celou cestu seděla skrčená na přídi plavidla. Mlčky a zamyšleně se dívala do vody, která plynula okolo nich. Nepronesla jediné slovo, nevšímala si lidí, kteří si ji zvědavě prohlíželi. Když dovyprávěl celý neuvěřitelný příběh, Manuel přišel za ní, posadil se vedle ní a položil jí ruku okolo ramen.
„Odjedeš se mnou do mého domova?“ zeptal se jí lámaně jejím jazykem, ale už když otázku vyslovil, tušil, jaká bude odpověď.
Irami smutně zavrtěla hlavou.
„Zvykla by sis,“ snažil se naléhat Manuel i přes svíravý pocit, že ať řekne, co řekne, její názor nezvrátí.
Irami znovu pomalu, ale rozhodně zavrtěla hlavou.
„Nemůžu zpátky ke svým. Kdyby se narodil chlapec. Tvůj chlapec. Nedala bych ho Huaoraniům. Zabili by nás oba. Ale nemůžu ani ke tvým. Tam Irami žít nemůže. Snad najdu jiný kmen…,“ její slova vyzněla beznadějně do prázdna.
Manuelovi jen potvrdila to, co už chvíli tušil. Pomalu vstal a připojil se k Luz a Fernandovi, o kterých už v tuhle chvíli věděl naprosto všechno. Neviděl ale důvod, proč Luz něco zazlívat. Oba se nechávali do čehosi tlačit jeho matkou Teresou a oba včas pochopili, že to není vztah, který hledají. Všichni tři se snažili najít řešení pro Iraminu situaci.
Nakonec pomohli José a starý kapitán. Byli zdejší a věděli o věcech, o kterých cestovatelé neměli potuchy. A tak po příjezdu do Quita Manuel doprovázel Irami do jedné z indiánských osad, v kterých žili ti, kdo hledali cestu mezi životem u kmene a životem v civilizaci… Luz, Fernando a José na Manuela čekali v Quitu.
Irami přivítali, aniž by se kdokoli vyptával na její příběh. Respektovali, že ne každý chce mluvit o tom, proč odešel od svého kmene. Často to byly smutné příběhy a nový příchozí potřeboval čas. Když se Irami zabydlela ve své chýši, Manuel se na ni smutně zadíval…
„Takže teď se tedy musíme rozloučit,“ poznamenal vlastně už zbytečně. Dlouze ji objal. „Miluju tě, Irami.“
Irami přikývla, pohladila ho po tváři a pronesla slova, kterým nerozuměl, ale chtěl věřit, že znamenají to samé co ta, která řekl on jí.

Manuel Irami dlouze políbil. Věděl, že je to jejich poslední polibek. Polibek na rozloučenou. Za chýší šuměla voda z potoka, ze stromů se nesl zpěv ptáků a z nedalekého křoví na začátku lesa se nesly zvuky, o kterých Manuel už nyní věděl, že jsou to zvuky předznamenávající blízkost a současně vzdálenost skrytého, nepoznaného a kouzelného světa. Věděl, že na Irami ani na ostatní Amazonky nikdy nezapomene. Chápal ale také, že s ní přes všechnu lásku, kterou k ní cítí, žít nemůže, protože ona svůj svět opustit nemůže a on to v tuto chvíli nedokáže. Stejně byl ale svým způsobem šťastný…
Pokračování v pátek...


úterý 1. dubna 2014

VŠECHNO VZHŮRU NOHAMA

Obrátíme toky řeky, takže tam, kde bylo sucho, už sucho nebude. Budeme pěstovat bavlnu na poušti - že potřebuje hodně vody? Co na tom odněkud se vezme. Odkud? To je ve své podstatě fuk, hlavně, když prokážeme dostatečnou produkci bavlny. Jinými slovy - všechno proti srsti a že se to přírodě bude líbit asi tolik, jako kočce hlazené tímto způsobem, je vlastně také jedno.
Máte pocit, že se tu pokouším vymyslet jakousi novou, aprílovou, formu zemědělství a vůbec přístupu k přírodě? Mýlíte se. Vše výše napsané bylo myšleno zcela vážně a bylo součástí jasně definovaného plánu. Prvního dubna 1950 (ano, skutečně na Apríla) J.V. Stalin přednesl v Moskvě svůj plán na obrovské přeměny přírodních podmínek Sovětského svazu. Nežertoval. Ve svém velikášství všechno myslel zcela vážně, prostě “poručíme větru, dešti”…
Odysseus za podobně arogantní přístup k Poseidónovi bloudil dvacet let po mořích, na výše zmiňovaného pána si tak nějak nedošlápl nikdo. Jednou z památek této touhy po tom, jednoznačně ukázat světu “já můžu všechno, nade mnou nikdo a nic”, je vysychající Aralské jezero. Svádění vody z řek Amudarja a Syrdarja do pouští, kde tak mělo docházet - a dochází stále, protože samozřejmě pěstování bavlny už se pro oblast stalo významnou součástí jejích zisků - k zavlažování bavlníků, znamenalo prakticky vyschnutí jezera a další nevratné změny… zvýšení slanosti, vymírání ryb, zvyšující se jedovatost vody, do které proudí veškerý odpad z pesticidů či hnojiv…

Na obracení toku řek naštěstí nedošlo. Následky by v každém případě byly nepředstavitelné. I tak po sobě autor podobných plánů zanechal mnoho tristních památníků v těch nejrůznějších podobách… a je opět jednou z ironických hříček historie, že jeden z nejšílenějších návrhů si připomínáme právě na apríla…

Zdroj fotografie: wikipedia.org, mapa vysychání Aralského jezera

pátek 28. března 2014

ÚTĚK - IRAMI - 8. KAPITOLA (na pokračování)

       Amazonky odvedly Josého a Manuela do středu kruhového prostranství mezi chýšemi a každého přivázaly k jednomu dřevěnému kůlu, které se tam kdoví odkud objevily. O kus dál stál třetí kůl a Manuel se obával, že u něj za chvíli bude stát přivázaná Irami…
Její soukmenovkyně se okolo ní srotily u obřadního pódia a vzrušeně jedna druhou překřikovaly. Irami si ale velmi rychle vynutila pořádek a pozornost. Manuel mohl s úlevou konstatovat, že její postavení šamanky a aura bytosti, která je ve spojení s vyššími mocnostmi, stále ještě na ostatní ženy působily zcela nesporně magicky. José, přivázaný u vedlejšího kůlu, zasténal. 
Manuel k němu otočil hlavu: „Co je?“
„Ty mrchy mi strašně utáhly pouta. Zařezává se mi to do zápěstí,“ stěžoval si jeho bývalý průvodce.
„Ty moje taky nejsou nejpohodlnější. Ale teď radši moc nemluv, snažím se pochopit, jak to s náma vypadá. Když budeme fňukat, nic neuslyšíme,“ snažil se ho rychle umlčet Manuel.
Irami mezitím rozrušeně hovořila ke shromážděným ženám, živě gestikulovala, opakovaně se dotýkala svého břicha a znovu se temperamentně obracela k ostatním Amazonkám. Manuel z její řeči vyrozuměl, že Irami je lstí vylákala z tábora a chtěla je podrobit obětnímu rituálu. Ten by prý tentokrát byl skutečně mimořádný, protože Manuel je otcem jejího budoucího dítěte a je běloch.
Manuel si byl jistý, že její slova a gesta správně pochopil, ale nevěděla tak úplně přesně, co by měl vlastně cítit. Chtěl věřit, že Irami lže, aby mohla zachránit sebe i je. Ale někde hluboko, až v tom docela nejzazším koutku jeho mysli neustále vyplouvala na povrch myšlenka, která ho děsila. Co když Irami nelhala svému kmeni? Co když celou dobu lhala jim dvěma? Bylo by přece docela přirozené i pochopitelné, kdyby v ní nakonec zvítězila věrnost tomu, v čem byla vychovávána…
„Tak co? Kapíruješ něco?“ zašeptal vedle něj José a nedočkavě se zavrtěl, jako by si myslel, že mu pouta sama od sebe spadnou.
„Jo,“ přikývl nenápadně Manuel. „Irami si vymýšlí doslova jako o život. Chce zůstat volná, aby nám potom mohla pomoct.“
José se na chvilku zadíval na dohadující se skupinku Amazonek, potom na skupinku Huaoraniů, kteří postávali u vchodu do osady. Pak se znovu obrátil k Manuelovi a aniž by to tušil, vyslovil nahlas i jeho obavy.
„Hlavně, aby se ta kočka nepostarala jenom o sebe…“
Irami promlouvala ke dvěma mladým Amazonkám. Ty se vzápětí odpojily od skupinky a vydaly se ke shluku Huaoraniů. Stejně jako předtím mezi bojovnicemi, se nyní rozpoutala živá debata mezi Amazonkami a muži ze sousedního kmene. Huaoraniové se nakonec Amazonkám uklonili, otočili se a za zvuku svých bubínků podobných tamburínám se vydali na cestu zpět do svého tábora.
„Co se děje? Snad jsme jim nezkazili ty jejich lunární techtle mechtle?“ přes vážnost situace se sarkasticky a s úsměvem zeptal José.
Manuel v rámci možností a v rámci vůle lýkového provazu pokrčil rameny.
„Nejsem si jistý. Mám pocit, že celý ten rituál jen odložili na zítřek.“
Podvědomě se snažil uklidňovat Josého, protože cítil, že jeho spoluvězeň je slabší než on. Po celou dobu ale nedokázal potlačit vlastní strach. Děsilo ho i pomyšlení na to, nakolik jsou nyní rozzlobení bojovní Huaoraniové. I kdyby se jim nyní podařilo utéct, Manuel vůbec nepochyboval o tom, že mimo osadu Amazonek velice brzo narazí na hlídky Huaoraniů, kteří se určitě budou chtít nečekaných vetřelců zbavit.
Amazonky se mezitím rozešly do svých chýší a třetí kůl zůstal bez nájemníka… Osada působila zcela opuštěným dojmem, ale Manuel i José věděli, že zdání klame. Za tichým šuměním stromů a občasnými výkřiky ptáků, kteří snad pípali ze spaní nebo křičeli při svém nočním lovu před tím, než zaútočili na kořist, se skrývaly hlídky Amazonek a Huaoraniů, které ostražitě střežily každý možný pohyb obou mužů nebo jakéhokoli jiného vetřelce…

Motorová pramice, na níž cestovali Luz a Fernando, s tichým šplouchnutím přirazila ke břehu přesně v těch místech, ve kterých před více než před měsícem vystoupili na území Amazonek Manuel a José.
„Tady je to. Nevím, co hledáte, ale rozhodně jste párek bláznů,“ bručel kapitán, zatímco pokládal můstek, přes který by přešli na břeh.
„Copak? Také věříte těm báchorkám o Amazonkách?“ se smíchem se zeptal Fernando.
Kapitán se na něho dlouze a vážně zadíval. Z jeho výrazu bylo zřejmé, že se mu Fernandův posměšný tón vůbec nelíbí. Patřil k těm lidem, kteří pověsti ze svého kraje berou smrtelně vážně a nesnáší, když si z nich kdejaký cizinec utahuje. Uvědomil si to i Fernando a rychle změnil tón.
„Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout. Jsem jenom zvědavý,“ omluvil se.
„To nic… nejsem žádná citlivka,“ mrmlal kapitán. „A na Amazonky nijak zvlášť nevěřím… ale na Huaoranie, na ty jo, a tyhle hoši jsou víc než skutečný a mazlit se s váma rozhodně nebudou. Ale dělejte, jak myslíte…,“ dodal a vytáhl za Fernandem a Luz můstek zpátky na pramici.
Fernando mu mávnul na rozloučenou, ale dřív než mohl zmizet úplně ve tmě, kapitán za ním ještě zavolal z lodi.
„Upozorním všechny kolegy, aby zahoukali, až tudy budou projíždět, abyste se k nim mohli nalodit.“
Potom parní vor se šploucháním zmizela a okolo Luz a Fernanda se rozhostilo ticho, které ještě prohlubovala a znásobovala černočerná tma. Udělali pár kroků směrem k ústí džungle, ale zase se zastavili. Neznámé zvuky je děsily a tma jejich nejistotu jen zvyšovala. Fernando hodil jejich batoh na zem a vedle něj rozložil deku, kterou měl k němu přivázanou.
„Luz, zůstaneme tady až do rána. Manuela v noci nenajdeme, jenom se ztratíme. Tak dobrý orientační smysl zase nemám,“ řekl Fernando a posadil se na deku. Luz ale zůstala stát. Cítila, že noční chlad a vlhkost jí pronikají až do morku kostí. Přitáhla si svetr těsněji k tělu a bez jediného slova se dívala směrem k pralesu.
„Podle mne tam jsou,“ zašeptala po chvíli.
„Kdo? Manuel a ten jeho průvodce?“ zeptal se trochu nechápavě Fernando.
„Ne,“ odpověděla stále ještě šeptem Luz. „Ty Amazonky.“
Fernando se upřímně rozesmál a stáhl ji k sobě na deku.
„Tak o tom vážně pochybuju,“ řekl stále ještě se smíchem. „Uvidíš, že určitě potkáme nanejvýš pár papoušků, nějakou tu zvědavou opici a když budeme mít hodně štěstí, uvidíme z dálky stín jaguára.“
Luz mu ale neodpověděla, jen se dívala dál směrem k neproniknutelnému zelenému valu. Vtom se z hloubi pralesa ozval řev, který zněl jako válečný pokřik vycházející z mnoha jak ženských, tak mužských, hrdel.

Huaoraniové a Amazonky letěly jako dravá zvěř lesem, aby znovu dostihli Irami, Manuela a Josého, kterým se opět podařilo uprchnout. Z druhé strany jim v ústrety utíkala Luz, za níž běžel Fernando. 
Ani jeden z nich netušil, kam běží a s čím se vlastně setkají. Luz ale už dál nedokázala ignorovat svoji předtuchu, že Manuel a jeho průvodce jsou někde nablízku a v nebezpečí. Fernando by ji samozřejmě nikdy nenechal jít samotnou, a tak běžel za ní. Nyní se oba prodírali hustým, tmavozeleným porostem a stejně neproniknutelnou tmou.
Už ani nepočítali, kolikrát vlastně upadli, ale protože se řev blížil, předpokládali, že běží správným směrem. Na malé mýtině zatím Irami přivázala Josého i Manuela k jakýmsi improvizovaným dřevěným lůžkům. José se zuřivě vzpíral, ale Manuel Irami na slovo poslouchal. Tušil a pevně věřil, že Amazonka je chce chránit. Naučil se jí číst z očí a byl přesvědčený, že ty by mu nelhaly.
„Přestaň, José! Dělej, co chce Irami a koukej pohnout. Pokud tedy hodláš tohle dobrodružství přežít,“ houkl ostře na Josého, který na něj koukal s nefalšovaným překvapením.
„Co blbneš?! Ta ženská nás zabije! Utečeme!“ zaječel potom hystericky, ale moc platné mu to nebylo, protože Irami byla silnější než on a lýkové provazy už se opět nepříjemně zadíraly do zápěstí. Utéct už nemohli.
Irami potom přistoupila k Manuelovi a ke rtům mu přiložila malou nádobku s čirou tekutinou bez jakéhokoli zápachu. Něco mu pošeptala a Manuel poslušně otevřel ústa.
„Nepij to, ty troubo!“ znovu se rozkřičel José. „Ta mrcha tě chce zabít! Votráví tě! Nedělej to!“
„Ne! Říká, že nás jen uspí. Chce, aby si ostatní mysleli, že jsme mrtví. Nemáme moc na vybranou. Musíme jí věřit…,“ Manuelův hlas se začal vytrácet do ztracena. Nápoj, kterého mu dala napít Irami pomalu, ale jistě, působil…
Josému už nezbylo nic jiného, než se Amazonce také podrobit a vypít nádobku, kterou nápojem naplnila také pro něho. Za pár vteřin oba mladíci tvrdě spali. Jejich hrudníky se zdánlivě vůbec nepohybovaly. Puls měli téměř nehmatný. Když si Irami tohle všechno v rychlosti ověřila, poodstoupila a něco sebrala ze země. Pak přistoupila nejprve k Manuelovi. Rychle ho řízla do krku a malou misku, v které byl původně uspávací nápoj, naplnila trochou jeho krve. Potom ukročila k Josému a celý rituál přesně zopakovala. Potom začala zpívat podivnou monotónní melodii a pomalu okolo obou mladých mužů kroužila.
Téměř v tu samou chvíli vtrhli na tajné obětiště Amazonky a Huaoraniové. Na druhé straně se v křoví ukrývali Fernando a Luz. Luz chtěla začít křičet, ale Fernando jí v tom rychle zabránil. Ani on nemohl odtrhnout oči od zakrvácených těl na obětních stolcích, ale něco mu na celé věci nehrálo.
„Proč asi tu šamanku pronásledují? Měli by přece respektovat rituály,“ blesklo mu hlavou a tak Luz raději šeptem přikázal.
„Počkej. Uvidíme, co bude dál. Tohle je nějaké divné.“
Luz se na něj překvapeně podívala, ale zůstala stát a mlčela. Obětiště osvětlovaly pochodně, které nesli Amazonky i Huaoraniové. Naštěstí do křoví, v kterém se Luz a Fernando skrývali, jejich svit nedosáhl. Mohli tedy zatím nerušeně pozorovat, co se před nimi děje.
Vznešeným pohybem ruky Irami zastavila své rozzuřené soukmenovkyně i hrdé bojovníky Huaorani, kteří netoužili po ničem jiném, než zbavit se nepohodlných vetřelců… Rukou okolo sebe opsala kruh a bez jediného slova všem ukázala dvě malé nádobky s krví.
Tichým hlasem, který, jak se zdálo, všechny hypnotizoval, jim začala vysvětlovat, že provedla oběť, ale jejich vpád její čarovnou sílu možná oslabil. Shromáždění Amazonek a Huaoraniů se postupně uklidňovalo. Nakonec se jich všech zmocnil posvátný strach z toho, že zasáhly do magického obřadu. Vztek nad tím, že Irami a oba muži utekli, už dávno vyprchal. Skupina se začala připravovat k odchodu tak, jak jim Irami gesty i slovy naznačovala.
Náhle jedna z Amazonek nahlas vykřikla a ustrašeně ukazovala směrem ke křoví, kde se ukrývali Luz a Fernando. Irami okamžitě pochopila, proč je žena tak vyděšená. Na Luz i na Fernanda dopadalo světlo tak zvláštním a výjimečným způsobem, že okolo nich vytvářelo silnou, stříbrnou auru. Pro Amazonky, které věřily v posvátnou sílu luny, to bylo nezvratné božské znamení… Irami ho rychle využila ve svůj a Manuelův prospěch.

„Tato žena a tento muž jsou poslové Luny. Přišli si pro těla bílých mužů, které nám Matka Luna seslala jako otce našich dětí… Odejděte teď, ať mohou v klidu splnit svůj úkol. Zůstat tu smím jenom já…,“ pronesla Irami slavnostně a vzala vyděšenou Luz i Fernanda, kteří vůbec nic nechápali, za ruku a pomalu je vedla okolo Amazonek a Huaoraniů k obětním stolkům…
Pokračování ve středu...


čtvrtek 27. března 2014

MÍSTO KAMENE PORCELÁN

Kámen mudrců, obyčejný kov přeměněný ve zlato, elixír mládí… Kdo z nás o nich někdy nečetl a kdo z nás alespoň jednou nezatoužil něco takového mít po ruce. To, co jsou pro nás dnes fantazie vyčtené z knížek, bylo v minulých stoletích pro mnohé vážným předmětem bádání, povoláním i posláním… Každý o nich někdy slyšel - alchymisté. Nejvíc se mluví o těch, kteří se činili za vlády Rudolfa II. Ovšem nečinili se jenom ti a pouze v Praze, ale prakticky kdekoli na světě a ještě dlouho poté, co zmiňovaný císař odešel na věčnost. A nebylo výjimkou, že při hledání tajemného elixíru věčného života, našli něco úplně jiného…
Takový je i příběh Johanna Friedricha Böttgera (1682-1719). Nadaný chemik, který se ale více klonil k alchymii než chemii, prý v Berlíně dokázal před očima svědků proměnit olovo ve zlato. To z něj samozřejmě udělalo alchymistickou celebritu. A také běžence a vězně. Nejprve prchal před pruským králem Friedrichem I., který po něm chtěl, aby mu Böttger vyzradil tajemství o proměně olova. 
Útěk do Saska se mu ale tak úplně nevyplatil. Zde ho zajal polský král August Silný, který toužil nejen po zlatu, ale také po kameni mudrců. Aby se mu vědci a alchymisté nerozptylovali, měl polský král poněkud nepříjemný zvyk zavírat je do vězení - kvůli klidu na práci. Ve vězení tak Böttger spolu s Walterem Tschirnhausem pracovali na drahém kovu a na kameni… Ve výsledku ovšem neobjevili ani zlato ani kámen mudrců, ale odhalili techniku výroby bílého čínského porcelánu… Byl březen 1708… 
Krátce po objevu, který krále - nadšeného sběratele porcelánu - nadchl, umírá Walter Tschirnhaus a Böttger dostává nový úkol… Krále už bílý porcelán nebaví a chce barvy, mimo jiné červenou… tak typickou pro japonský porcelán… Böttger sice na chvíli propadá panice, že tohle nedokáže, ale pravděpodobně má k dispozici Tschirnhausovy zápisky (stránky o červené barvě se ale nedochovaly), a tak nakonec slaví úspěch…

Pro krále Augusta Silného v Míšni zakládá první evropskou porcelánku a také ji vede. Umírá ale poměrně záhy, v roce 1719, ve 37 letech… aniž by tušil, že založil novou tradici… tradici míšeňského porcelánu, který nás okouzluje dodnes…

Zdroj fotografie: zamek-klasterec.cz

AddThis